Stanoviska

• Zobrazit samostatně

Pokud máte chuť, přečtěte si článek nabízející pohled “do kuchyně”. Rádi bychom při té příležitosti rozvedli pár věcí v článku zmíněných. ????

1) LETNÁ SE BLÍŽÍ. Intenzivně pracujeme na přípravách. Zároveň posilujeme naši celorepublikovou strukturu. Chceme být připraveni na to, že může přijít stejně velká vlna protestů jako na jaře. Potkáme se nejpozději 16. listopadu. Může to být ale i mnohem dříve.

2) DŮVODY K PROTESTŮM. Trvají a přibývají. Stíhání Čapího hnízda bylo sice zastaveno, odůvodnění je však zvláštní a slabé. Obrovský střet zájmů Andreje Babiše trvá. Na obzoru se rýsují nejméně čtyři nové významné hrozby: 1) Možnost odvolání nejvyššího státního zástupce; 2) Slíbená prezidentská abolice pro Andreje Babiše; 3) Zvýšená snaha politicky ovládnout veřejnoprávní média; 4) ČR může kvůli Babišovu střetu zájmů přijít o evropské peníze (finální audity Evropské komise se blíží). Pokud něco z toho nastane, budeme se muset bránit.

3) NEZÁVISLOST JUSTICE. Z faktu, že bychom šli do ulic, pokud by byl odvolán nejvyšší státní zástupce, je v článku mylně odvozeno tvrzení, že je pro nás Pavel Zeman důvěryhodným garantem nezávislosti justice. Něco takového jsme nikdy neřekli a nemůžeme to podepsat, protože Pavla Zemana prostě neznáme a do hlavy mu nevidíme. Nevíme, jak nestranně se rozhoduje. Je nepochybné, že jeho konečný verdikt ve věci stíhání premiéra v kauze Čapí hnízdo, bude pro důvěru veřejnosti v justici a spravedlnost zcela zásadní. I proto si – na rozdíl od prezidenta a premiéra – dáváme pozor na to, abychom na něj nevytvářeli tlak a neříkali mu, jak by měl rozhodnout. Je to na něm. A je na něm, jak své rozhodnutí obhájí.

Nikdo z nás si od samého začátku protestů nedělá o stavu české justice iluze. Samozřejmě, že má své nedostatky, tak jako každý člověk a každá instituce. Pokud jsme se přesto stavěli na její obranu, neříkali jsme tím, že je vše v pořádku a že justice již ve všech případech JE naprosto nezávislá a spravedlivá, nýbrž že by takovou MĚLA BÝT. A zároveň, že pokud ji prostřednictvím účelové výměny ministra spravedlnosti ovládne Andrej Babiš, rozhodně to její nezávislosti nepomůže, naopak. A o to jde. Stejná logika platí, pokud bráníme veřejnoprávní média. Nikdo neříká, že fungují dokonale. Otázka stojí obráceně: Jsou veřejnoprávní média na české mediální scéně hlasem alespoň relativně nezávislým a objektivním? A chceme, aby z nich Andrej Babiš učinil hlásnou troubu své vlády? Pokud ne, pak je třeba je bránit.

4) NAŠE ODPOVĚDNOST. Je velká. Můžeme uvést do pohybu velké věci. Uvědomujeme si to velmi silně. Proto si dáváme skutečně velkou práci s tím, abychom nejednali impulsivně a nepodléhali momentálním emocím, nýbrž abychom uváděli do pohybu jenom to, co má dobře promyšlený cíl, důsledky a co stojí na jasných argumentech. Než abychom ihned „vykopli velkou akci“, raději si věc nejprve pořádně zanalyzujeme, protože pokud máme uspět, musíme my všichni moci dát za naše motivace a cíle ruku do ohně. Jen takové demonstrace totiž mohou dosáhnout pozitivních výsledků.

Pamatujme, že navazujeme na setkání na Letné. Potenciál je obrovský. Jedno špatné rozhodnutí ho ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti. Chápeme, že někteří lidé to vidí jinak a myslí si, že už jsme měli dávno být v ulicích. Rozhořčení mnoha lidí je skutečně oprávněné. Vězte však, že velmi intenzivně přemýšlíme o tom, kdy, jak a proč svolat demonstrace. Máme už skoro dva roky zkušeností a pokud se do něčeho rozhodneme prozatím nejít, víme, proč to děláme. Až do něčeho půjdeme, bude to právě proto stát za to.

5) CO JE PŘED NÁMI. To, že jsme v červnu zaplnili Letnou, nebyla náhoda. Byl to výsledek rok a půl dlouhé neviditelné práce, sbírání zkušeností, přemýšlení, plánování a příprav. Někteří lidé si myslí, že neděláme nic jiného než demonstrace a že když se zrovna nedemonstruje, tak lenošíme. Není tomu tak. Z toho, co není vidět, se rodí to, co bude nepřehlédnutelné. Důvěřujte nám, že víme, co děláme. A zároveň – nedělejte z nás spasitele. Pokud přijdou další útoky na demokratické instituce, postavíme se na jejich obranu. Situaci však může dlouhodobě zlepšit jen vytrvalá aktivní práce občanské společnosti a politických stran. Pokud se má situace v naší zemi dlouhodobě zlepšit, musíme se o to zasadit my všichni. My se snažíme být v této věci inspirací a uvádět věci do pohybu. Konečný výsledek však neleží na jednom spolku – je to na nás všech.

Velké demonstrace jsou důležité a nezbytné, pokud politici zneužívají svou moc a porušují pravidla. Budeme dál plnit tuto roli hlídacího psa. Zároveň je nezbytné porozumět tomu, že nestačí čelit problému, nýbrž je třeba řešit příčiny problému. Pokud se alespoň trochu nezmění postoje části společnosti, nemohou se změnit ani výsledky voleb a jejich důsledky. A o výsledku příštích voleb se rozhoduje právě teď, každý den. Jen drobná každodenní práce každého z nás, vzdělávání se, mluvení s lidmi okolo, šíření informací a aktivní prosazování malé i velké společenské změny v zájmových skupinách a politických stranách, může přinést viditelnou změnu. Není to jednoduché. Je to těžká práce. Žádné snadné a rychlé řešení hlubokého a složitého problému však neexistuje. Děkujeme, že jste v tom s námi.

Vytrváme.

• Zobrazit samostatně

Milí a vzácní přátelé, na více než 150 místech České republiky se dnes lidé dali společně do pohybu v rámci akce KROKY PRO DEMOKRACII. Zkusme se nyní podívat na naše vlastní setkání z nadhledu. Spatříme, že je součástí většího a širšího proudu. Nikdo nespočítá, kolik úsměvů, rozhovorů, nápadů a záměrů z těchto pestrých lidských setkání vzešlo. Každé setkání je jedinečné. A přece nás všechny něco spojuje. Proč jsme se dnes dali do pohybu? Protože nám záleží na demokracii. Není nám jedno, kam směřuje.

23. června se 300 000 lidí ze všech koutů republiky setkalo společně na Letenské pláni. Toto setkání mělo silný a pozitivní náboj. Mnozí z Vás byli u toho. Zakusili jsme, že nejsme sami. Ukázali jsme, že nám na demokracii záleží a že jsme ochotni se za ni postavit, bude-li to potřeba. Tato potřeba narůstá. Letná nebyla konec, nýbrž nový začátek. Začátek cesty, putování či běhu na dlouhou trať.

Nikdo nezastírá, že cesta k cíli je dlouhá a obtížná a že právě nyní procházíme náročným úsekem nebezpečného klesání. Za poslední tři měsíce jsme museli unést a překousnout mnohé. Prezidentovo pohrdání Ústavou. Snahu vystrnadit ČSSD z vlády a nahradit ji prezidentovými lidmi. Překvapivé a náhlé zastavení stíhání kauzy Čapí hnízdo po čtyřech letech. Nepřesvědčivou komunikaci a slabé odůvodnění – odůvodnění skutečně “černé na bílém”. Neschválení ústavní žaloby na prezidenta. A konečně nehorázné prohlášení o přichystané abolici pro Andreje Babiše.

Jaké pocity v nás tohle vše vyvolává? Co to dělá s celou naší společností? Jak to mění atmosféru? Jak to ovlivňuje chování lidí? Jak se s tím máme vyrovnat? A co s tím můžeme dělat? Takové otázky visí ve vzduchu. Nikdo nezastírá, že na některé z nich se složitě hledá odpověď. Mnozí z nás to nesou těžce. Rozklad politické a demokratické kultury pokračuje.

A přesto se navzdory tomuto úpadku – a vlastně tak trochu i díky němu – objevuje v naší společnosti důležitý protipohyb. Další a další lidé se probouzí k aktivitě a spojují se v úsilí o pozitivní změnu. Pod povrchem to začíná kypět a vřít. To, co se nyní jeví jako neotřesitelné, může být nakonec vratké a dočasné. Po úseku klesání přijde zase stoupání. To poslední, co je teď na místě, je rezignace. Tedy alespoň ta naše.

Kauza Čapí hnízdo možná končí s podivnou pachutí, ale právě tak se zapíše do myslí lidí. Jako prokazatelně účelová machinace, která se navíc kvůli tlakům mocných ani nedostala před soud. Stínu možného dotačního podvodu, ovlivňování justice a službičky od prezidenta se tak Andrej Babiš už nikdy nezbaví.

Je třeba to jasně pojmenovat a nezapomenout. Zároveň je třeba přestat na Čapí hnízdo konsternovaně hledět a nedělat z něj středobod, s nímž vše stojí a padá. Je třeba jít dál. Náš cíl je přece větší a širší než jedna kauza nebo i osoba premiéra a prezidenta. Naším cílem je kvalitní a zdravá demokracie. A pokud máme tohoto cíle dosáhnout, je třeba řešit nejen problém, ale i jeho příčiny. Vždyť jediná dlouhodobá cesta, jak omezit moc autoritářů, je dosáhnout toho, aby je lidé nevolili.

Co pro to může udělat každý z nás? Milion chvilek představí 16. listopadu na Letné novou výzvu, jak se do obrany a kultivace demokracie může konkrétními kroky zapojit skutečně každý.

Pokud máte chuť být u toho a přispět k tomu, aby byl společný dopad co největší, zapojte se do příprav 17. listopadu ve své obci.

Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem.

• Zobrazit samostatně

Kauza Čapí hnízdo byla po čtyřech letech zastavena. Dosavadní odůvodnění tohoto rozhodnutí je opravdu slabé. Celou analýzu tohoto odůvodnění najdete ZDE.

Čapí hnízdo prý vlastně byla malá firma. Bylo sice s Agrofertem jasně propojené, ale nekonkurovalo si s ním. Co je však tohle za vysvětlení? Proč by si Čapí hnízdo vůbec mělo s Agrofertem konkurovat? Otázka přece zní, zda s Agrofertem koordinovalo činnost, a to evidentně dělalo. Tohle vypadá jako klička, jak celou věc zahrát do autu.

Zastavení stíhání v takhle pozdní fázi je naprosto výjimečné. Vloni u nás bylo stíháno 38 186 osob. 814 případů bylo zastaveno. Víte však, kolik případů bylo zastaveno rozhodnutím, že se trestný čin nestal? Devět. Devět z 38 tisíc.

1. Pokud by Andrej Babiš věděl, že je vše v pořádku a neproběhl pokus o podvod, proč tak dlouho musel lhát, že neví, komu Farma Čapí hnízdo patří?
2. Co je na Evropské úrovni vyšetřeno jako podvod, je na národní úrovni klasifikováno jako v pořádku?
3. Znamená to, že jakýkoli miliardář či koncern může vyčlenit menší firmu, zašmodrchat trochu vlastnické vztahy, a pak inkasovat dotace určené malým a středním firmám? Jaký dopad bude mít taková interpretace na další podobné kauzy
4. Skutečně zde neexistuje nejmenší pochybnost, že mohlo jít o trestný čin? Státní zástupci se přece řídí zásadou „v pochybnostech žaluj a rozhodnutí přenech soudu.“
5. A konečně: zjistit, že Čapí hnízdo vlastně byla malá firma nezávislá na Agrofertu, trvalo čtyři roky?

ŽÁDÁME státní zastupitelství, aby rozptýlilo pochybnosti veřejnosti, a důkladně se vypořádalo s množstvím oprávněných námitek, které se objevují ve veřejném prostoru.

A ŽÁDÁME státní zastupitelství, aby zveřejnilo celé odůvodnění rozhodnutí, protože u kauzy, která se týká premiéra země, to je ve veřejném zájmu.

Na 28. září jsme ohlásili celorepublikové občanské akce nazvané Kroky pro demokracii. Je zřejmé, že kvůli událostem posledních dní tato regionální setkání dostanou mnohem silnější protestní náboj. Nedemonstrujeme za změnu verdiktu, ale důrazně žádáme jasné vysvětlení a zveřejnění celého odůvodnění.

Andrej Babiš stále zůstává v obrovském střetu zájmů, který poškozuje celý stát. Jako faktický vlastník Agrofertu ovlivňuje mnoho politických rozhodnutí, která mají vliv na zisk jeho firem. Jako mediální magnát ovlivňuje veřejné mínění ve svůj prospěch. Stále je vyšetřován kvůli možným daňovým únikům. A jako předseda vlády může navíc kdykoliv odvolat nejvyššího státního zástupce, který má přezkoumat zastavení Babišova stíhání. Něco takového je absurdní.

Proto je i nadále zcela nepřijatelné, aby byl takový člověk premiérem. Andrej Babiš nám dává stále víc a víc důvodů, aby to 16. listopadu tady na Letenské pláni nebyla oslava, ale demonstrace!

Stanovisko ke stažení.

ENGLISH VERSION HERE.

• Zobrazit samostatně

1. Státní zástupce Jaroslav Šaroch NEZASTAVIL trestní stíhání, nýbrž navrhl jeho zastavení. Komu zastavení navrhl? Svému nadřízenému Martinu Erazímovi (vedoucímu Městského státního zastupitelství v Praze). Ten se má nyní seznámit se Šarochovým odůvodněním (přes 100 stran) a se spisem (23 000 stran) a poté rozhodnout, jestli případ půjde k soudu. Trestní řízení tedy zatím stále běží. Na finální verdikt musíme počkat. Jak dlouho není jasné, nicméně má jít o týdny až měsíce.
   
   
2. Šarochův návrh je nečekaný. Státní zástupci obecně zastavují trestní stíhání jen výjimečně (pouze ve 2% případů). Překvapivé je však především to, že Šaroch navrhl stíhání zastavit poté, co celé čtyři roky s policií na vyšetřování kauzy spolupracoval. Že je tento náhlý obrat nečekaný, je patrné i ze slov mluvčího Městského státního zastupitelství v Praze Aleše Cimbaly, který uvedl, že Šaroch „změnil svůj původní právní názor na posouzení věci“ a že „Šaroch během celého případu komunikoval se svými nadřízenými. Jeho současný postoj se od průběžných informací nadřízeným liší.“
   
   
3. Problém je, že nevíme, proč Šaroch svůj názor po čtyřech letech změnil. K vysvětlení této náhlé změny pana Šarocha vyzvala i Unie státních zástupců. Odůvodnění návrhu na zastavení stíhání není veřejné a nemají ho dosud k dispozici ani Babišovi právníci. Jde totiž zatím jen o neveřejný předběžný návrh. Opět – je třeba počkat na finální verdikt.
   
   
4. Důkazů o tom, že došlo k podvodu, je nicméně dost a jsou pádné. Pokud Andrej Babiš tvrdí, že žádné důkazy o podvodu neexistují, lže. Zde jich najdete hned deset. Snad nejvýmluvnějším a nejprostším důkazem je fakt, že Andrej Babiš veřejně lhal o tom, komu tato luxusní farma patří. Pokud by bylo vše v pořádku, proč bylo třeba lhát, že s Čapím hnízdem nemá nic společného? Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) ostatně konstatoval již v lednu 2018, že dotace Čapímu hnízdu vůbec neměla být přidělena. Přidělena byla mimojiné kvůli podvodnému jednání (lhaní) ze strany žadatele o dotaci.
   
   
5. Nejde jen o podezření z dotačního podvodu, ale také o možné daňové úniky. Policie se zajímá také o možnou fiktivní reklamu za 270 milionů korun, kterou měla farma Čapí hnízdo poskytnout firmám z holdingu Agrofert mezi lety 2010-2013 (firmy si pak o 270 milionů snížily daňový základ). Za takové peníze by se dalo pořídit více než tisíc billboardů na několik let. Žádnou velkou reklamu ale nikdo neviděl. Na možné daňové podvody upozornili české úřady v roce 2014 Němci. Finanční správa však celou věc zametla pod koberec.
   
   
6. Je vůbec kauza Čapí hnízdo tak důležitá? Samozřejmě, že je důležitá. Hraje se v ní o nezávislost justice a orgánů činných v trestním řízení, hraje se o důvěru občanů v to, že se měří všem stejně. Proto je důležitá. Ale. Bude či nebude-li Andrej Babiš obžalován, nezmění nic ani na voličských preferencích, ani na složení vlády, ani na mocenské rovnováze. Pozornost, která se ke kauze Čapí hnízdo upíná, je opodstatněná – vždyť trestně stíhaným je zde sám premiér. Zároveň je však takto masivní věnování pozornosti této jedné trestní kauze velmi neblahé. Nedostává se pak prostoru mnohem větším a důležitějším problémům, na něž je třeba se soustředit především, protože by (narozdíl od Čapího hnízda) mohly vést i ke změně voličských postojů.
   
   
7. Nejde jen o Čapí hnízdo, ale o naprosto nepřijatelný kolosální střet zájmů. Předsedou vlády je v tuto chvíli vlastník impéria dvou set firem, který zároveň masivně obchoduje se státem a zároveň spolurozhoduje o nastavení dotací, regulací, předpisů a státních politik. Za stát otočí kohoutkem, jako podnikatel pak nastaví vědro. Navíc je také mediální magnát, který mediální palebnou sílu neváhá použít pro své cíle (proto si ostatně média pořídil). Trestní stíhání je dalším příkladem vážného střetu zájmů, kdy Andrej Babiš jako šéf exekutivy je nadřazen těm, kteří jej vyšetřují, stíhají, případně soudí. Může tak vyvíjet přímé i nepřímé tlaky na kohokoliv zúčastněného, nebo i zajistit jeho odvolání.
   
   
8. Netvrdíme, že je Andrej Babiš vinen. Tvrdíme, že muž v tak kolosálním střetu zájmů nemá ve vedení státu co dělat, protože to celý stát a důvěru občanů v něj poškozuje. o vině a nevině ať rozhodne soud. Ale právě proto je tak důležité, aby případ došel k soudu. a aby se celý proces odehrával bez tlaků ze strany premiéra – což se nyní prokazatelně neděje.
   
   
9. Andrej Babiš vytvářel a vytváří tlak, který si asi málokdo z nás umí představit. Připomeňme si nedávné vyjádření předsedy vlády: „Já vám říkám, že pokud máme nezávislou justici, jsem přesvědčen, že MUSÍ rozhodnout v můj prospěch.“ Andrej Babiš má vlastní tým vyšetřovatelů (který shromažďuje informace) i vlastní mocná média. S touto kombinací je možné vytvořit enormní tlak skoro na kohokoliv. Je možné, že Jaroslav Šaroch tento tlak neustál, což by vysvětlovalo tak náhlou „změnu názoru“. Je také možné, že se chtěl zbavit odpovědnosti a nechat konečné rozhodnutí na svých nadřízených.
   
   
10. Konečně, celému současnému dění předcházela podezřelá výměna ministra spravedlnosti. Den poté, co policie navrhla obžalovat Andreje Babiše, byla do úřadu povolána Marie Benešová, která okamžitě začala válčit s vedoucími státními zástupci Bradáčovou a Zemanem. Shodou okolností jsou to právě tito státní zástupci, kteří budou mít v posunutí případu před soud možná poslední slovo. Kdoví, zda by bez občansky aktivní veřejnosti nebyl nyní na jejich místech už někdo jiný. a kdoví, jakému tlaku nyní budou čelit oni. 

• Zobrazit samostatně

HLEDEJME CESTU K UZDRAVENÍ NÁRODNÍCH TRAUMAT

Radek Chlup, 21. 8. 2019, Hradčanské náměstí


Foto: Vojtěch Stádník

Vyrovnat se se srpnem ‘69 je v něčem ještě těžší než se vyrovnat se srpnem ‘68. Invaze roku ‘68 byla sice tragická, ale dokázala velkou část národa semknout proti vnějšímu nepříteli. O rok později už tu byl nový režim, který protesty potlačoval vlastními silami. Odehrával se boj Čechů proti Čechům. A s tím je těžší se vyrovnat než s cizí okupací.

Je otázkou, jak si takovéto události můžeme připomínat, aby nás neuvrhly do deprese, ale aby se naopak staly zdrojem odvahy a síly.

Události roku ’69 a let následujících byly pro českou společnost traumatické. Vedly ke společenskému rozkolu. Ale taky k rozkolu v lidských duších. K většímu či menšímu sklánění hlavy. K potlačení vlastní touhy po svobodě.

Naše přirozená tendence je na historická traumata reagovat jejich vytěsněním. Pohřbíme je hluboko v sobě, dáme přes ně poklop, nemluvíme o nich. To je přístup, který nám krátkodobě pomáhá. Umožňuje nám přežít. Ale dlouhodobě nás paralyzuje. Zranění nezmizí. Není vidět, ale pořád ovlivňuje naše chování.

Dobře to můžeme vidět na dnešním rozdělení společnosti. Ti, kdo ho vyvolávají, při tom využívají právě těch starých zranění, ať už těch normalizačních, nebo ještě starších. V tomto smyslu se tato stará traumata přenášejí i na nás později narozené. Nemáme sice přímou zkušenost s tehdejšími tragickými událostmi, ale stále zde jsou přítomné vzorce chování, jež z nich vyrůstají.

Pokud máme těmto vzorcům čelit, musíme se ke starým traumatickým událostem vracet a mluvit o nich. Nejde o to je nějak odčinit, to už není možné. Ale potřebujeme je vidět v plných souvislostech, včetně všech chyb a selhání. Potřebujeme je přijmout jako zraňující, ale reálnou součást národního dědictví.

Nejde jen o připomínání těch „velkých dějin“. Možná ještě důležitější je mluvit spolu navzájem, vyprávět a poslouchat různé osobní příběhy, které jsou často komplikované a nejednoznačné. Zjistíme z nich, že tehdejší situace byla složitá, že někdy nebylo lehké se správně rozhodnout.

Hezkým příkladem takové nejednoznačnosti je můj děda. Děda byl voják, někdejší partyzán, a byl jeden z těch, kdo před prověrkovou komisí odmítl souhlasit se vstupem vojsk. Byl vyhozen z armády a dva roky pak nemohl najít práci, což těžce nesl. Když ji nakonec našel, byl to jiný člověk, který taky posléze sám před sebou musel utéct do bezpečného světa zahrádky a chalupy, který režim každému nabízel jako kompenzaci. Že se před prověrkovou komisí zachoval odvážně, jsem se dozvěděl až po revoluci po dědově smrti, u nás doma se o tom nemluvilo. I odvaha – resp. ta cena za ni zaplacená – byla příliš traumatická a zdálo se lepší o ní mlčet.

Vytěsnění traumatu je nešťastné nejen z toho důvodu, že nám brání se ze starých vzorců vymanit. Je nešťastné i proto, že nám uzavírá cestu k životní autentičnosti. Když člověk například před prověrkovou komisí zalhal, že se vstupem vojsk souhlasí, i když si to ve skutečnosti nemyslel, musel tím sám v sobě něco autentického uzavřít. To znamená, že společně s traumatem vlastně vytěsňujeme i proud života jako takový. Vytěsnění nám umožní přežít, ale neumožní nám opravdu žít.

A právě v tom může ležet odpověď na tu úvodní otázku, jak si události roku ’69 připomínat, aby se pro nás staly zdrojem odvahy a síly. Tím, že je opravdu uvidíme v celé jejich komplexnosti, máme šanci se znovu napojit na onu životní autentičnost, na proud života, který jimi byl přerván. Máme šanci se znovu napojit na hodnoty, které byly tehdy potlačeny – na pravdivost, upřímnost, odvahu a na radost ze života.

A proto tu dnes jsme.

• Zobrazit samostatně

Foto: Petr Lebeda

• Zobrazit samostatně

Ještě neusedl zvířený prach Letenské pláně a už se začínají znovu stahovat mračna.

Prezident nerespektuje výsledky svobodných voleb a právo ČSSD vybírat vlastní ministry. Prezident porušuje Ústavu, konkrétně článek 74, v němž stojí: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Předseda vlády to navrhl už dávno (na konci května), ale prezident stále nekoná. Tvrdí, že Ústava mu nedává žádnou lhůtu. Taková argumentace je absurdní. Podle všech ústavních právníků i podle předsedy Ústavního soudu je lhůta jasná: bez zbytečného odkladu. Jinak nedávají pokyny v Ústavě smysl. Není možné odkládat plnění ústavních nařízení třeba až za rok, za dva nebo také na nikdy. Odvolá. Bezodkladně. Tečka.

Namísto toho prezident dál proklamuje: neodvolám. Trhá tím na kusy nejvyšší a nejdůležitější zákon země a porušuje prezidentský slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Rozklad demokratických institucí pokračuje. Jak je to možné, proč to prezident dělá, co se s tím dá dělat a jaké to bude mít důsledky?

Asi nic nevysvětluje současnou politickou situaci tolik jako jednoduchá rovnice: čím slabší premiér, tím silnější prezident. A jelikož máme nyní nejslabšího premiéra v historii, máme také nejsilnějšího prezidenta v historii.

Miloš Zeman chce být co nejsilnější. Nespokojí se s žádnou jinou rolí než s tou hlavní. Chce vládnout. To je důvod, proč od začátku až dosud opakuje stále stejnou věc: premiérem podle jeho gusta je Andrej Babiš. Proč Andrej Babiš? Protože jako obviněný premiér ve střetu zájmů se prezidentovi náramně hodí. Je snadno vydíratelný. Je závislý na podpoře od prezidenta. Babiš se chlubí, že je obchodník, ale skutečným obchodníkem je Zeman. Za to, že je premiér, musí Babiš tvrdě platit. Na své si tak přijdou komunisti, Okamura, ale zejména Zeman. Ten (a jeho okolí) dokáže zobchodovat cokoliv. Teď už o tom mluví zcela otevřeně a vzkazuje: „Uvidíme, s jakou nabídkou premiér přijde.“

Za normální situace, kdybychom měli silného a nezávislého premiéra, bylo by na stole jednoduché řešení. Premiér by podal na prezidenta tzv. kompetenční žalobu, či ještě spíš Ústavní žalobu pro hrubé porušení Ústavy (podle ústavních právníků Kysely a Kudrny jsou kompetence prezidenta a premiéra v tomto případu krystalicky jasné a není třeba o ně vést spor). To ale Babiš nejspíš neudělá, protože se prezidenta bojí. Miloš Zeman ho má v hrsti.

Čeho se Zeman snaží dosáhnout? Vzhledem k tomu, jak otevřeně ponižuje ČSSD, je zřejmé, že se ji snaží z vlády vystrnadit. Proč? Protože ji chce ve vládě nahradit svými lidmi. Jako o nejpravděpodobnější variantě řešení „Zemanem uměle vyvolané krize“ se nyní mluví o tom, že prostě z vlády odejdou někteří ministři za ČSSD a Babiš se Zemanem vládu tzv. rekonstruují – tedy dosadí Zemanovy lidi (a získají podporu od KSČM a SPD). Je možné i to, že to samé chce i Babiš a celý spor s prezidentem je jen na oko. Každopádně se hraje o hodně.

Pokud se to stane, vznikne tím jakási Opoziční smlouva 2. Mocenský pakt AB-MZ získá navíc Ministerstvo vnitra a spolu s ním velký vliv na policii a tajné služby. Útoky na BIS přitvrdí. Pak tu máme Ministerstvo zahraničí. Lze očekávat, že významně posílí rusko-čínské vlivy a směřování ČR na východ. Pak tu máme strategické zakázky, jejichž výsledky budou mít dalekosáhlé důsledky pro příští desítky let. Hlavní ambice Miloše Zemana? Přihrát dostavbu Temelína a Dukovan ruskému Rosatomu – stejně jako to udělali Maďaři, k nimž se jel Miloš Zeman nedávno inspirovat. Co na tom, že se Maďaři kvůli nevýhodným smlouvám a půjčkám stali na dlouhá léta vazaly Ruska. Brzy se bude rozhodovat také o budování vysokorychlostních internetových sítí 5G, což je strategicky důležitá infrastruktura. Zde bude prezident kopat za zájmy čínského Huawei. A třešničkou na dortu bude snaha prosadit megalomanský kanál Dunaj-Odra-Labe, který již tak zdevastované krajině zasadí ještě větší ránu. V těchto zakázkách budou lítat sem tam stovky miliard a budou mít obrovský vliv na budoucí směřování naší země.

Konečně je třeba zmínit, že opoziční smlouva AB-MZ podporovaná komunisty a SPD může během dvou let zcela zničit veřejnoprávní média (Miloš Zeman o tom ostatně mluví veřejně a se zalíbením). Zapomenout nesmíme ani na možné osedlání justice, k němuž je už nakročeno. Kde skončí nezávislá justice a nezávislá veřejnoprávní média, tam končí férová politická soutěž.

Podtrženo sečteno: jde o hodně. Pokud Miloš Zeman neustoupí a nezačne dodržovat Ústavu a pokud Andrej Babiš situaci adekvátně nevyřeší (Ústavní žaloba či alespoň výměna ministerstva kultury za jiné ministerstvo pro ČSSD), tak společně nejspíš vytlačí ČSSD z vlády. A pak teprve začne ta pravá jízda, nové dělení moci a nová OPOZIČNÍ SMLOUVA. A vládnout bude prezident.

Pokud toto nastane a začnou se naplňovat výše popsané hrozivé scénáře, pak budou na místě opravdu pořádné demonstrace. Prezident i premiér byli sice demokraticky zvoleni, ale to jim nedává mandát dělat si cokoliv a porušovat pravidla. Neexistuje rozhodčí instituce, která by porušování pravidel trestala a respekt k pravidlům vynutila. Tato role je teď na celé občanské společnosti.

Demonstrace mají ten smysl, že budí pozornost. Že jako reflektory nasvěcují nekalé praktiky mocných. Vytahují problémy na světlo a činí z nich společenské téma. Mohou tak napomoci k proměně společenského vědomí. Protože bez toho, že si většina společnosti uvědomí, co se děje a postaví se proti tomuto znásilňování země, bez toho, že to společnost nakonec strašákům spočítá ve volbách, se nic změnit nemůže. Tahle práce – proměna společenského vědomí – je na každém z nás. Nikdo ji za nás neudělá. Potřebujeme mluvit s ostatními a vysvětlovat jim situaci.

Naši demokracii čekají možná ještě těžší časy než dosud. Možná. Jednu věc ale víme. Naše země se probouzí. Odpor proti nepřijatelnému sílí. Tři sta tisíc lidí přišlo na Letnou. A bude-li to třeba, přijdou zas. A bude-li to třeba, půjdou člověk od člověka vysvětlovat, co se děje. Za nikoho z nás to neudělá spolek Milion Chvilek. Je to na nás všech. Každý musíme dělat svůj díl práce. Pokud to však bude třeba, spojíme se opět na stovkách náměstí po celé zemi. Nebo na Letné. Jsme tady a musí se s námi počítat.

Čím slabší premiér, tím silnější prezident. Ale čím silnější občanská společnost, tím silnější demokracie.

• Zobrazit samostatně

1. ZAJÍMEJ SE. Informuj se, co se děje. Na státní i lokální úrovni. Ověřuj si zdroje.
2. NASLOUCHEJ. Jak to vidí druzí. Mají pro to své důvody. Respektuj je.
3. VYSVĚTLUJ. Jak to vidíš Ty. Co podporuješ. Co ti vadí. Vysvětluj, nepřesvědčuj, tlak vyvolává protitlak.
4. JEDNEJ. Hledej, co můžeš dělat ty. Co ti funguje, podporuj. Co ti vadí, měň. Co ti chybí, tvoř. Inspiruj se a inspiruj. 
5. PŘIJMI SVOU ODPOVĚDNOST. Každý svým dílem rozhodujeme o tom, jak náš společný prostor vypadá. 

• Zobrazit samostatně

Milí přátelé, každý z nás má nějaký nápad či vizi jak dál, jak pokračovat. Zejména je třeba jasně odpovědět na otázku, kterou nám mnozí z vás kladou: stane se Milion chvilek politickou stranou? 

Nestane. 

Milion chvilek je a zůstane nadstranickou občanskou iniciativou, která spojuje všechny, kterým na demokracii záleží. Právě v nadstranickosti je totiž síla současných protestů.

Rozhlédněte se kolem sebe. Spatříte lidi nejrůznějších názorů, zájmů a politických preferencí. My všichni jsme se dokázali sejít na jednom místě kvůli jednoduché společné věci: chceme bránit a podporovat demokracii. V mnoha dalších věcech bychom se však už navzájem neshodli. To k demokracii patří. Kdyby se však náš spolek stal politickou stranou, ztratil by tím svou nejdůležitější vlastnost: schopnost spojit různorodé lidi za tím podstatným.

Naším úkolem není stát se politickou stranou. Naším úkolem je probuzení a propojování občanské společnosti, formulace témat a poskytnutí praktické služby ve formě zajištění možnosti se sejít, když je to potřeba. Třeba zde na Letné. Jsme ale přesvědčeni, že právě aktivní občanská společnost může nakonec pomoci transformovat i naši politickou scénu. 

Úkolem Milionu chvilek není nabízení konkrétních politických řešení. Našim úkolem je pomáhat proměnit společenskou atmosféru. Pojďme společně tuto protestní energii proměnit v energii aktivizační a pozitivní. Politické strany mohou na tuto energii navázat.

Není pravda, že politika je nutně špinavá. Politika není svinstvo. Je to potřebná služba občanům a její podoba je odrazem lidí, kteří ji dělají. I dnes je mezi politiky mnoho schopných, zodpovědných, obětavých a čestných lidí. Vybavte si jednoho, či několik takových politiků a političek. Máte každý alespoň jednoho či jednu před očima? Poděkujte jim a zatleskejte jim, prosím.

Ale i mimo politiku je třeba pečovat o věci veřejné.  Zodpovědnost za společnost nese každý a každá z nás. Každý z nás si může najít větší či menší chvilku pro demokracii.

• KAŽDÝ MŮŽE informovat o problémech, které se v politice a jinde dějí. Může na ně upozornit novináře nebo sepsat petici. Může mluvit s lidmi okolo sebe. 
• KAŽDÝ MŮŽE uspořádat veřejnou debatu či protest.
• KAŽDÝ MŮŽE založit spolek, v němž bude spolupracovat s druhými na dobré věci či na řešení nějakého problému.
• KAŽDÝ MŮŽE volit politickou stranu, která řešení problému nabízí.
• KAŽDÝ MŮŽE do nějaké strany vstoupit a měnit ji k lepšímu, kandidovat za ni a proměňovat i potřebné instituce a úřady.
• KAŽDÝ MŮŽE o problému diskutovat se svými zastupiteli, ať už formou občanských interpelací na zastupitelstvu nebo třeba navštěvováním poslanců.
• KAŽDÝ MŮŽE ještě mnoho dalších věcí. Fantazii se meze nekladou.
• KAŽDÝ MŮŽE. 

Dlouhé roky jsme od řady politiků slýchali, že demokracii tvoří jedině strany, že občanští aktivisté nejsou nikým voleni, a proto nemají demokratickou legitimitu. Nyní vidíme důsledky takového postoje: tradičním demokratickým stranám ubývají voliči a už v parlamentu nedokáží složit většinu. Důvody tohoto stavu jsou různé, ale jedním z nich je, že strany ztrácejí vazbu na své občanské podhoubí. A toho přesně zneužil Andrej Babiš, který stojí na občanské pasivitě, stojí na tom, že řada lidí rezignovala a odmítá se zajímat. Ale stojí také na tom, že řada lidí je v tak těžké pozici, že se zajímat nemůže. Dnes jsme tu i za ně. 

Demokratické strany se i ve svém současném oslabeném stavu snaží za demokracii a spravedlnost bojovat. V tom si zaslouží naše uznání a podporu. Buďme za ně vděční. Bojují i za nás. Ale pokud mají ve svém zápasu uspět, potřebují z občanské společnosti načerpat novou sílu a inspiraci. Politické strany potřebují aktivní občanskou společnost – a naopak občanská společnost se musí umět projevit i politicky.

Právě v tom je obrovský potenciál těchto našich demonstrací a dalších aktivit po celé zemi. Nejde v nich jen o obranu demokracie a právního státu. Jde v nich také o probuzení občanské společnosti. My všichni, kdo jsme tady, i ti, kdo jsou tu s námi ve svých myšlenkách, dáváme najevo, že nám stav věcí veřejných není lhostejný, že jsme připraveni se podílet na jeho nápravě, byť každý jiným způsobem a v jiné míře.

V tomto smyslu mohou být naše demonstrace pro demokratické strany nabídkou a výzvou. Buďme připraveni s nimi spolupracovat. Pomáhejme jim a dávejme jim také možnost se na tuto vlnu občanství napojit. Klaďme jim na srdce, aby se dokázaly sjednotit na obraně základních principů demokracie a právního státu a aby dokázaly politicky proměňovat stát k lepšímu. 

Ale občanská společnost sleduje a kontroluje i tyto strany a musí být připravena je korigovat, když se svým idejím a hodnotám zpronevěří, když nebudou dbát o naši zemi, stát, společnost a občany, nýbrž o svůj vlastní prospěch. Jestliže nedokáží na vaši energii pozitivně navázat, mohou z impulsů vytvářených občanskou společností, z tohoto podhoubí, které tvoříte vy a všichni další aktivní občané, vyrůstat strany nové, které v tom budou úspěšnější. 

Stále je to však na nás všech. Proměna společnosti je běh na dlouhou trať. Náš spolek na ní běží již rok a půl. Nespadli jsme z nebe. Navazujeme na skvělou práci mnoha běžců před námi. Mnoho spolků, organizací, neformálních skupin, iniciativ i jednotlivců dělalo a dělá důležitou mravenčí práci pro náš společný prostor, pro demokracii. Mnozí z vás jste na této trati již 10, 30, 50 či dokonce 70 let. Je nám ctí běžet spolu s Vámi a doufáme, že se k nám přidá ještě mnoho dalších běžců, kteří si uvědomí, že odpovědnost za budoucnost nese každý z nás. A že každý z nás může něco změnit.  

KAŽDÝ MŮŽE. Tento článek ke stažení v PDF.

• Zobrazit samostatně

Milí a vzácní přátelé!

Jsou za námi dva měsíce protestů. Pokaždé větší účast. Třikrát Staromák, dvakrát Václavák, dnes Letná. 100 statečně protestujících obcí v dubnu, 200 v květnu, 300 v červnu. Fotky, které obletěly celý svět, od Austrálie po Kanadu a od Finska po Japonsko. Připojilo se mnoho různých organizací a osobností. A dalších 70 000 lidí podepsalo petici za odstoupení Andreje Babiše. Celkem petici na www.milionchvilek.cz podepsalo již 400 tisíc lidí! Děkujeme!

Naše společná síla a odhodlání rostou. Víme, že si teď žádný politik nedovolí jen tak odvolat nejvyššího státního zástupce. A víme, že tohle vše není konec, ale začátek další cesty.

Dnešní setkání je jistě přirozeným vrcholem dosavadních protestů. Není to však tečka, je to dvojtečka. Dovolte, abychom Vám představili náš plán, který má pět kroků.

1) Je před námi léto. A je jasné, že není možné, aby týden co týden chodilo protestovat stále více a více lidí. To ani není náš hlavní cíl. Protesty nikdy nesmí být samoúčelné. Mají bránit, někdy i preventivně, společný prostor pro svobodný život. Slibme si však vzájemně jednu věc. Pokud dojde na vážné porušení pravidel demokratické hry, sejdeme se na náměstích znovu, ať to bude v červenci nebo v srpnu. Musíme zůstat ve střehu a v pohotovosti.

2) Mnoho obcí už nám napsalo, že se budou setkávat dál. Třeba ne každý týden a třeba ne jen kvůli protestům. Lidé se ale chtějí potkávat, chtějí spolu mluvit, chtějí hledat cestu dál. To je skvělé. Jen do toho. Obdivujeme vás a děkujeme – velké protesty v Praze čerpají svoji největší sílu právě z malých obcí a dalších měst. Jako vynikající příležitost k setkání se jeví především výročí 21. srpna.

3) Je třeba, aby každý z nás osobně pokračoval v tom, co se teď nastartovalo. Tomáš Garrigue Masaryk tomu říkal každodenní práce drobná. Udělejme přes léto vše proto, aby se i nadále vnitřně proměňovala situace v naší zemi. Prosíme Vás, abyste nám posílali mailem či na Facebooku příběhy o tom, jak dopadly Vaše rozhovory s přáteli, co důležitého jste si uvědomili a co jste Vy sami či Vaši známí zkusili pro demokracii udělat.

4) Na 28. září chystáme celorepublikovou akci nazvanou Kroky pro demokracii. Doufáme, že se stovky obcí a skupin zapojí uspořádáním pochodu, procházky, výstupu na kopec či běhu pro demokracii.

5) To hlavní nakonec. Je pravděpodobné, že během léta a podzimu se problémy našeho premiéra zase o něco více prohloubí. Je možné, že bude obžalován a půjde před soud. Je možné, že dosud předběžné audity Evropské komise budou na podzim finální. Dovolte nám proto oznámit, že 16. listopadu 2019 se opět potkáme na Letenské pláni. V sobotu 16. listopadu celá republika na Letné, v neděli 17. listopadu setkání ve stovkách obcí po celé republice. Co bude dál zatím nechceme předjímat.

To je náš plán. Chceme však zdůraznit dvě věci. Zaprvé: pokud nastanou mimořádné události, sejdeme se dřív, ať to bude v červenci, srpnu či září. Buďme na to připraveni.

Ale to ještě důležitější. To, co se bude dít, nezávisí na jednom spolku, je to věcí nás všech. Náš spolek je tvořen pár lidmi, z nichž většina jsou dobrovolníci. Lidé od našeho spolku očekávají víc, než dokážeme naplnit. Vážíme si toho a jsme rádi, že jsme pomohli probudit vlnu občanského zájmu v naší zemi. Nečekejte ale od nás, prosím, zázraky. Namísto toho Vy sami převezměte odpovědnost. Najděte si malou či velkou věc, kterou budete pro demokracii dělat právě Vy. Stav demokracie v naší zemi nezávisí na pár lidech. Závisí na nás všech. Závisí na všech lidech, kteří věří, že má smysl s laskavostí, odvahou i rozvahou pečovat o to, co je nám všem společné, o veřejný prostor, o svobodu a právo, o demokracii. I pár lidí s velkou vytrvalostí může dokázat velké věci, natož když se takových lidí najde milion.

Milí a vzácní přátelé, 25. listopadu 1989 pronesl Josef Kemr na Letné památnou větu: „Přátelé, jsme běžci na dlouhou trať, desetkrát delší než maraton. Připravme se a vydržme.“ Dnes víme, že velký zlom přišel hned záhy. A přece měl Josef Kemr pravdu. Revoluce od nesvobodného režimu sice proběhla rychle. Avšak revoluce od nesvobodného myšlení není hotová ještě ani dnes.

Václav Havel to ve své slavné eseji Moc bezmocných vyjádřil jasně: Pouhá změna režimu nestačí. Je zapotřebí také změna myšlení. Sametová revoluce tedy nepřinesla konec, ale nový začátek nebo lépe řečeno, úkol. Tomuto úkolu Václav Havel říkal existenciální revoluce. Ten úkol spočívá právě v tom, že se bude každý jednotlivec, každý z nás, vnitřně proměňovat a stávat oním bytostným demokratem, po němž volal Masaryk, a oním svobodným a zodpovědným občanem, po němž volal Karel Kryl.

Možná, že i dnes už je změna, kterou požadujeme, blízko. Kdo ví? Buďme však připraveni i na to, že tato změna může být během na dlouhou trať. Předpokládá totiž vnitřní proměnu společnosti. Jsme odhodláni tento běh na dlouhou trať podstoupit? Jsme odhodláni běžet maraton? Maraton nelze běžet sprintem. Tak i my míříme k cíli na způsob indiánského běhu – chvilku sprint, chvilku klus – a opět sprint. K dosažení velkých cílů je zapotřebí mnoho malých krůčků. Mnoho chvilek. Možná i více než milion.

Je nad slunce jasné, že nám po dnešku škarohlídi řeknou: Vidíte? Andrej Babiš nerezignoval. Tak k čemu to bylo? Bylo to zcela zbytečné. Nic se nezměnilo. Není to pravda. Věci se pomalu mění. Před rokem nás bylo na náměstí 20 tisíc. Dnes je nás tu možná 300 tisíc. Kolik nás bude na podzim? Kolik nás bude za rok? Věci se mění. My se měníme. Měníme se, protože dál trváme na tom, že pravda je pravda a jako takovou je třeba ji i v politice ctít. Nepochybuji o tom, že pokud v tomto postoji vytrváme, pravda se nakonec prosadí.

Pokud Andrej Babiš nerezignuje, znamená to snad, že rezignujeme my? Nikoliv. Dnes nikdo z nás nemusí skládat ruce do klína. Dnes nejsme bezmocní. Máme totiž svobodu. Každý z nás má obrovskou moc. A je nás moc. Nejsme bezmocní a nejsme naivní. Víme, že nás čeká spousta práce. Víme, že i dnešní Letná není konec, nýbrž začátek. Zároveň ale víme, že naše republika je plná lidí, kterým na demokracii záleží. Díky Vám se pomalu, ale jistě - tak jako zlátne obilí - uskutečňuje vnitřní proměna naší společnosti. Naděje zlátne. V tomto pohybu vnitřní proměny tkví ten největší význam našich setkávání.

Pokud se totiž v úsilí o nadějnou budoucnost spojí statisíce lidí, vytvoří společně sílu, která může pomoci proměnit celou zemi. Tato proměna se po většinu času odehrává pomalu a neviditelně v lidských srdcích. Jednoho dne se však její výsledky zhmotní viditelně – ať už na plných náměstích, na výrazech lidských tváří či ve výsledcích voleb. Je nám ctí být spolu s Vámi součástí tohoto velkého trpělivého úsilí o pozitivní proměnu naší země. Nevíme, jak dlouho to vše bude trvat. Víme však, že to společně dokážeme.

Děkujeme Vám.

Milion chvilek pro demokracii


STÁHNOUT TOTO PROHLÁŠENÍ

• Zobrazit samostatně

Milí a vzácní přátelé!

• Zobrazit samostatně

• Zobrazit samostatně

Policie navrhla obžalovat premiéra. Ten prohlásil, že je to účelový komplot a nechal vyměnit ministra spravedlnosti, pod nějž spadají státní zástupci a soudci, kteří rozhodnou o premiérově vině či nevině.

Tohle smrdí největším zásahem do justiční moci od listopadu 1989. Tady už nejde jen o Čapí hnízdo. Tady jde o přežití právního státu.

My občané však nejsme slepí. Nechceme, aby se premiér vyhnul spravedlivému soudu a aby prezident tahal z pozadí za nitky v justici. Nechceme Benešovou ministryní spravedlnosti. Nechceme ovládnutí justice premiérem a Hradem!

Proto se v pondělí 29. 4. (den před jmenováním Benešové ministryní) – důrazně postavíme na náměstích po celé zemi za nezávislost justice! Pochod v Praze začne v 17:30 na Hradčanském náměstí a vyvrcholí v 19:00 hodinovou demonstrací na Staroměstském náměstí.

Uvědomte o tom prosím své přátele. Pokud teď budeme lhostejní, tvrdě za to zaplatíme.

**********************************

Proč je Marie Benešová nepřijatelná?

• Jde o zcela zřejmou nominantku Miloše Zemana, který se snažil otevřeně ovlivňovat rozhodnutí některých soudců. Pokud by měl prezident ve vládě vlastní ministryni, došlo by k jasnému porušení principu dělby a rovnováhy státních mocí.
• Je to také otevřená spojenkyně premiéra Babiše. Nejenže tvrdí, že si v České republice lze objednat trestní stíhání (což nijak veřejně nedoložila), ale navíc zpochybňovala zákon snažící se zabránit nepřípustnému střetu zájmů premiéra Babiše.
• Benešová by nově získala pod kontrolu ty nejzásadnější kauzy. A to nejen Čapí hnízdo, ale také kauzy, které se nelíbí Hradu. Například vyšetřování údajných manipulací zakázek v Lánech.
• A konečně – Benešová může kdykoliv odvolat nejvyššího státního zástupce. Ovlivňovat justici ve prospěch zájmů Hradu či premiéra může však i mnoha jinými způsoby (například předkládáním kandidátů na posty soudců).

Probíhá snaha o účelové ovládnutí ministerstva spravedlnosti kandidátkou, která může kdykoliv prosazovat vliv Hradu a premiéra, což ostatně činila i v minulosti (například návrhem změny trestního zákona o právní odpovědnosti firem). To by znamenalo zásadní poškození nezávislosti justice, které by se mohlo stát v případě personálních zemětřesení v soustavě státního zastupitelství, popřípadě jmenováním „těch správných soudců“ fatálním.

Proti náhlé výměně Kněžínka za Benešovou se ozvala i Soudcovská unie, podle níž tato změna „zakládá pochybnosti, zda je v České republice dodržován princip rovnováhy státních mocí a zda nedochází k porušování principů právního státu“.

NEJSME SLEPÍ!

• Zobrazit samostatně

Otevřený dopis lze podepsat ZDE.

DODATKOVÝ TEXT: DETONÁTOR Č. 2 ANEB „NE KAŽDÝ, KDO MŮŽE BÝT ZVOLEN, BY ZVOLEN BÝT SKUTEČNĚ MĚL.“

V pondělí 9. 4. 2019 jsme napsali poslancům, že by bylo dobré nevolit do mediálních rad lidi napojené na dezinformační scénu či rovnou takové, kteří otevřeně podporují zrušení veřejnoprávních médií. Za svou opovážlivost jsme to na sociálních sítích pěkně schytali. Polovina diskutérů nás obvinila z kádrování, přirovnala k SSM, označila náš dopis za bolševickou praktiku a počátek totality, no a naši rodiče prý v roce 1950 lítali po Praze s plakáty SMRT HORÁKOVÉ. 🤔

No tak lidi, neblázněte. 😉

V zákoně o RRTV stojí, že člen RRTV může být odvolán dopustí-li se „jednání, které zpochybňuje jeho nestrannost, nezávislost nebo nestrannost Rady“. Členové Rady dokonce „nesmějí vykonávat ani vědeckou, pedagogickou, literární, publicistickou a uměleckou činnost způsobem, jímž by mohli narušit nebo ohrozit důvěru v nezávislost a nestrannost Rady.“

Otázka zní: je člověk, který publikuje na dezinformačním serveru Protiproud a otevřeně prohlašuje na všechny strany, že by bylo nejlépe veřejnoprávní média zrušit, kandidátem nestranným a nezávislým? Je zřejmé, že tomu tak není, naopak je kandidátem silně zaujatým. Jiný takový kandidoval do RRTV už říjnu 2018 – ten pro změnu „žertoval“, že ČT by bylo nejlépe podminovat a vyhodit do povětří (takovým říkáme „detonátor“). Díky protestům veřejnosti se do RRTV nakonec nedostal. Druhý detonátor se tam nyní dostal. Nezpochybňujeme jeho inteligenci či orientaci v mediální sféře, dokonce ani nežádáme jeho odvolání. Zpochybňujeme však jeho nezávislost a chceme, aby poslanci při dalších volbách ctili zákony a smysl institucí.

Proč se tomuhle tématu tak obšírně věnujeme? Protože tady jde o mnohem víc než jen o mediální rady. Jde tady o samotné pojetí demokracie a významu demokratických institucí. Úplně nejčastější námitka vůči našim protestním aktivitám totiž zní: „To jste demokrati? Vždyť vy nerespektujete výsledek demokratické volby! Ten a ten byl zvolen tam a tam, tak co Vám vadí? Je třeba to respektovat.“

Tato logika je zvrácená a ukazuje zásadní nepochopení toho, co je to vlastně demokracie. Kdybychom se jí drželi, nebylo by možné kritizovat vůbec nikdy nikoho, kdo byl někam „demokraticky zvolen“. Byla zvolena liška pro dohled nad kurníkem? Je třeba to respektovat. Byl šéfem České národní banky jmenován tunelář? Ano, ale demokraticky. Byl jmenován prokázaný lhář soudcem? V pořádku. Zjistilo se, že politik má střet zájmů, lže, ovlivňuje živé kauzy, nekoná svou práci? Nedá se nic dělat, lid ho zvolil. To vše je absurdní. Přesně to však vyplývá z logiky „když byl zvolen, tak si může přece dělat co chce“, kterou se někteří snaží zdiskreditovat to, že se snažíme plnit tu nejzákladnější povinnost občanů – kontrolovat, co politici dělají, jestli sliby nejen dávají, ale také plní, jestli nelžou, nekradou a jestli dodržují zákony.

To, že byl někdo někam zvolen, mu totiž dává mandát pouze k tomu, aby sloužil účelu, proč byl zvolen. Soudce je vybrán, aby byl nestranný a spravedlivý, politik aby sloužil veřejnému a ne vlastnímu zájmu, a kontrolor médií aby byl sám nezávislý a nestranný. No a pokud ten člověk účel instituce (=svůj úkol) neplní? Tak v ní nemá co dělat! A občané musí protestovat. Protože když to dělat nebudou, tak se postupně všechny instituce rozloží – z politiky se stane špína, svinstvo a rejdiště kmotrů, soudy ke spravedlnosti dojdou jen občas, šéfem antimonopolního úřadu bude jmenován člověk, co se nechá zkorumpovat, a z nezávislých médií se stanou média závislá. Přesně tento lhostejný postoj „byl zvolen, tak co“ (ať už přímo občany nebo nepřímo politiky) je přece příčinou toho, proč u nás politická kultura tolik zaostává. Zaostává proto, že do institucí vybíráme kohokoliv a pak mu dovolíme cokoliv.

Média veřejné služby jsou důležitou institucí. Slouží veřejnosti, ne politikům. Mají být nezávislá na aktuálních politických konstelacích a tlacích a dbát jak na kvalitní kulturní produkci, tak na fakticky nenapadnutelné zpravodajství. V této věci je zřejmé, že názory dezinformačních a konspiračních serverů do veřejnoprávního média nepatří. Kdo chce číst názory nezávislé či jen volně závislé na faktech, najde jich na Aeronetu ráno i v noci valník. Je jistě možné mít různé názory, dokonce milion různých názorů, ale není možné mít dvojí fakta. Veřejnoprávní média si platíme právě kvůli těm faktům. A také kvůli kritice politiků a osvětlování hospodářské kriminality padni komu padni. A to je také důvod, proč hnutí ANO posílá do kontrolních orgánů veřejnoprávních médií jednoho detonátora za druhým. Omlouvá se to demokratičností procesu, ale smrdí to snahou veřejnoprávní média účelově ovládnout, nebo alespoň paralyzovat. V době, kdy třetinu ostatních médií vlastní premiér je role nezávislých médií důležitější než kdy jindy. Nebo vy jste už četli v MF Dnes, že by se nad Babišovým vládnutím, podnikáním či minulostí vznášel nějaký stín pochybností?

Shrnutí. Mohou poslanci volit do institucí lidi, kteří je chtějí zlikvidovat? Formálně mohou. Měli by tam však takové lidi volit? V žádném případě. Každý, kdo je zvolen, musí dostát základním kritériím. Demokracie neznamená pouze vládu většiny, ale také respekt k zákonům, spravedlnosti a dokonce i k morálce. Demokracie je věcí hodnot, ne jen distribuce moci. Pokud moc neslouží svému účelu, je třeba ji kritizovat. Pokud mocní neslouží společnosti, ale sobě, je třeba je kritizovat. Pokud udělají nepřijatelný přešlap pravidel, je třeba protestovat a žádat nápravu. Jedině touhle veřejnou kontrolou je možné politickou kulturu zlepšit. Kdo byl zvolen, má dělat to, proč byl zvolen (ne si dělat co chce). A pokud to stále ještě někomu není jasné, ať prosím odpoví na tyto otázky: Copak není správné kritizovat demokraticky zvoleného politika, který začne zemi směřovat k totalitě? Copak není správné kritizovat stranu, která vyhraje volby a pak chce uchvátit celý stát? Copak není správné kritizovat, je-li do nějaké instituce zvolen člověk, který naprosto popírá její smysl? A copak byste Vy sami neprotestovali, kdyby Vás měl v práci kontrolovat člověk, který už předem mluví o Vašem vyhazovu?

Dodatkový text: DETONÁTOR č. 2 ke stažení v PDF

• Zobrazit samostatně

NEKŘIVTE SE, NEBUĎTE LHOSTEJNÍ A VAŽTE (SI) SLOVA

Aneb V čem je Palachovo poselství aktuální i dnes. Prohlášení Milion chvilek pro demokracii k 16. 1. 2019.

Milí spoluobčané! Před padesáti lety se odehrál výjimečný čin. Absolutní čin. Dvacetiletý student Jan Palach dobrovolně vydal svůj vlastní život – pro svobodu nás všech. Jeho oběť nebyla marná. Po dlouhých dvacet let dodávala vnitřní sílu nezkřivit se mnohým, kteří v Palachově činu zaslechli výzvu k pravdivému, nezkřivenému životu. Po dvaceti letech tato vnitřní síla vyvřela na povrch v událostech Palachova týdne. Těch, kteří odmítali žít zkřiveně, ve strachu, lži a nesvobodě, bylo víc a víc. Dny komunismu byly sečteny. I díky Janu Palachovi.

Palachův čin byl důležitý. Dnes je však ještě důležitější, jak opravdově a statečně se chováme my sami. Palachův čin totiž není tečka, je to dvojtečka. My všichni na něj máme navázat v dnešních podmínkách. Jak na něj navážeme?

Dnes máme onu vytouženou svobodu a demokracii. Již nežijeme ve stínu tanků. Ani dnes však nemáme hotovo. Úsilí o plnohodnotnou svobodu a demokracii nekončí. Je zajímavé, že oba hlavní požadavky Jana Palacha, tedy zrušení cenzury a zákaz vydávání okupačního věstníku Zprávy, se týkaly svobody slova. Jan Palach si uvědomil, že svoboda slova je svobodou naprosto základní, že s ní stojí a padá svobodná společnost. Jan Palach požadoval možnost otevřeně říkat pravdu, ale zároveň vyzýval k boji proti záměrnému šíření lží. Každá lež je totiž útokem na pravdu a zneužitím svobody slova. Svoboda slova byla pro Jana něčím, pro co stojí za to obětovat život. A my dnes tuto svobodu slova máme.

Jak ji však naplňujeme? Jak zacházíme s prostorem slova? Cožpak není moc slova v naší zemi zneužívána? Cožpak není zneužívána některými vlastníky médií pro jejich politické záměry? Cožpak není zneužívána šiřiteli nenávisti a strachu, kteří dokáží lidi vyprovokovat až k fyzickému násilí? Cožpak není zneužívána věčnými relativizátory faktů a záměrnými šiřiteli lží a dezinformací? Cožpak není zneužívána usvědčenými lháři, křivopřísežníky a manipulátory? Cožpak není zneužívána ke klamání voličů? Cožpak není zneužívána k rozdělování společnosti, urážení a nálepkování? Každý ať si odpoví sám. Ale to je pouze jeden rozměr nezvládnuté svobody slova. Ten druhý je snad ještě běžnější a nebezpečnější. Kolik z nás si totiž na ty lži, strašení a zneužívání slova zvyklo? Kolik z nás už rezignovalo na snahu orientovat se a rozumět? Kolik z nás se skutečně snaží hledat pravdu? Kolik z nás investuje čas i peníze do získávání kvalitních informací? Kolik z nás se vůbec zajímá, co se kolem nás děje? Kolik z nás napomáhá inflaci a devalvaci slov sdílením povrchních a zbytečných informací? Kolik z nás nad slovy a tou obrovskou mocí, kterou mají, přemýšlí a dává si s nimi práci? Kolik z nás vypouští slova toxická, destruktivní, urážející či odsuzující? Kolik z nás dokáže naslouchat druhému? Kolik z nás dokáže bez útoků vysvětlit svůj názor? A kolik z nás zakládá svůj názor na faktech, nikoli pouze na dojmech? Kolik z nás? Odpovím za Vás. Příliš málo.

Demokracie je diskuse. A demokrat je člověk schopný diskuse. Rozklad společenské diskuse, ale především nezájem o tuto diskusi, vede k rozkladu demokracie. Právě ZDE se dnes odehrává největší zápas. Největším nebezpečím pro nás dnes nejsou ruské tanky, nýbrž devalvace slov a lhostejnost. A podobně jako před padesáti lety, i dnes mnoho lidí na tento zápas o slova rezignuje. Jsme zaplaveni zbytečnostmi, a to nás vysiluje. V éře hromadných e-mailů a sociálních sítí má každý z nás obrovskou moc. Spolu s ní však i zodpovědnost. Važme proto svá slova. Činy jsou důležité. Ale slova jim předcházejí. O stavu naší demokracie rozhoduje naše schopnost přijímat a šířit informace, přemýšlet, komunikovat, vysvětlovat, ale především naše úsilí zajímat se.

Jak tedy zní Palachovo poselství tady a teď, v České republice roku 2019? Vlastně skoro stejně jako v roce 1969: “Nebuďte lhostejní, ale zajímejte se. Buďte odvážní a nekřivte se. Važte si pravdy a netolerujte lež. Bojujte za svobodu a demokracii. A buďte ochotni pro pravdu a svobodu přinášet osobní oběti.” Toto poselství je nadčasové. Dnes nemá smysl napodobovat Palachův čin. Má však smysl znovu odpovídat na Palachovu výzvu, kterou nám svým činem adresoval. Má smysl znovu a znovu naplňovat jeho poselství. Každý z nás tak, jak to dokáže. Každý podle toho, na co zrovna stačí. A má smysl se zaměřit především na sféru slov a komunikace, protože tam vše začíná.

Milí spoluobčané! Letos nás čeká 30. výročí od chvíle, kdy se naše země po dlouhé a bolestivé době opět vydala svobodnou a demokratickou cestou. To je obrovská příležitost a výzva. Je to výzva, abychom se o něco více stali těmi demokraty, po kterých volal Masaryk. Mnozí dnes prorokují, že začíná nová normalizace. Možná. Možná je to však naopak. Možná, že končí celá jedna porevoluční éra. Že stojíme jakoby někde na konci roku 89 v Palachově týdnu, a již brzy nastane generační i hodnotová obměna české politiky. Dny podivných strýců, kmotrů a lhářů zneužívajících moc pro vlastní prospěch jsou možná již pomalu sečteny. Protože lidí, kteří nechtějí tolerovat strašení, lež a neslušnost je víc a víc. Občanská společnost se probouzí a sílí. Na nás všech záleží, zda to nakonec dopadne dobře, nebo špatně. Jestli totiž na něco naše demokracie zajde, tak to nebude v první řadě na strašidla, lháře a populisty, ale na naši vlastní lhostejnost a pasivitu. Proto se nekřivme, nebuďme lhostejní a važme (si) slova.

• Zobrazit samostatně

Milí přátelé, dnešním pochodem a demonstrací Za slušné Česko reagujeme na současný neslušný stav české politické scény. Chceme dát najevo své odhodlání znovu vykročit za nadčasovými hodnotami, které zazářily na konci roku 1989 a uvedly do pohybu dalekosáhlé společenské změny. Těmito hodnotami jsou svoboda, odpovědnost, láska, pravda, odvaha, slušnost a obyčejná touha žít důstojný život v normálním státě. Tyto hodnoty tehdy pomohly rozložit režim normalizační přetvářky, strachu, šedi a bezcharakternosti. A stejný potenciál mají i dnes. I dnes mají potenciál obnovit naši společnost. Avšak těmto velkým hodnotám je někdy třeba dát zcela konkrétní podobu.

Proto jsme před několika měsíci řekli nahlas tuto naprosto normální věc:
„Pokládáme za nepřijatelné, aby 70 let po komunistickém puči a 29 let po sametové revoluci byl premiérem naší země trestně stíhaný člověk vedený jako agent StB. Nebudeme dělat, že je to normální. Chceme, aby se Andrej Babiš vzdal funkce.“ - #DEMISI!

Tuto větu k dnešnímu dni stvrdilo svým jménem již 330 tisíc lidí. Třetina milionu. A s každým dalším podpisem se něco důležitého mění. Každý podpis znamená jedno jasné zaujmutí postoje. Je to jen podpis, ale ten podpis je zároveň prvním krokem změny. Jasně se vyjádřit a nebýt lhostejný, je totiž to nejdůležitější. Vždyť totalita stojí na strachu, lidském mlčení a lhostejnosti. Demokracie naopak stojí na odvaze, svobodném slově a angažovanosti občanů – demokratů. Každý podpis je tedy vlastně závazkem. Je závazkem nemlčet a pracovat. Nemlčet k tomu, co se děje, a pracovat na řešení problému a jeho příčin. Proto má každý podpis svůj velký smysl.

Proč by měl pan Babiš rezignovat? Protože je to slušnost. Jistě, v Ústavě není psáno, že premiérem nesmí být člověk, který byl agentem StB, který je trestně stíhaný, který je v obrovském střetu zájmů, který si pořídil nejvlivnější média v zemi a křivě přísahal na zdraví svých dětí, že tato média nebude ovlivňovat, načež své nemocné dítě odeslal na Krym... Není to tam napsáno. To všechno se prostě předpokládá. To všechno je slušnost.

Jestliže dnes většině poslanců nevadí, že slušnost dostává v naší zemi na frak, my se s tím smířit nesmíme. My vyjadřujeme odhodlání o normální a slušnou zemi usilovat tak dlouho, dokud toho nedosáhneme! Zároveň si musíme přiznat, že naše demokracie je v krizi. Dostala se do ní částečně i díky nám. Dostala se do ní i díky tomu, že jsme příliš dlouho přehlíželi vážné a hluboké problémy, s nimiž se naše země dlouhodobě potýká. Příliš dlouho jsme byli lhostejní k problémům druhých lidí a k nevalnému stavu naší politické kultury. Příliš dlouho jsme spoléhali na to, že to za nás někdo vyřeší, že se věci sami od sebe zlepší a že se dobro samovolně prosadí. Neprosadí. Nikdo to za nás nezařídí a neprosadí. Musíme to zařídit a prosadit my.

Co máme dělat? Dvě věci. Bránit a útočit. Ubránit demokratické instituce a porazit Babiše ve volbách. Na těchto dvou cílech se musí podílet jak občanská společnost, tak politické strany. To jsou dvě strany jedné mince. Pokud se těchto úkolů náležitě zhostíme, vyjdeme z této krize vítězně a demokracii to posílí. To je náš společný cíl.

Především musíme udělat vše pro to, aby krize neskončila tragicky. Skutečné hrozby jsou tyto: ovládnutí státního aparátu Agrofertem, deformování či blokování důležitých zákonů, účelové zásahy do policie a justice a zejména pak účelové zásahy do veřejnoprávních médií. Vždy půjde spíše o zásahy a tlaky skryté než otevřené. Cílem je podmanit si nezávislé instituce, aby nepřekážely v cestě. Braňme tyto instituce! Babiš je dravý obchodník, chce moc, potřebuje moc (už kvůli svému trestnímu stíhání) a nejspíš nebude brát v cestě za ní velké ohledy. Bude úkolem nás všech nastavit mu mantinely. Pokud ty nejdůležitější mantinely překročí, slibme si, že nezůstaneme doma na gauči, ale sejdeme se na náměstích po celé zemi. To je zodpovědnost nás – občanů.

Takováto krizová obrana je nezbytná, ale k překonání krize nestačí. Může zabránit nejhoršímu, ale nemůže situaci zlepšit. Pokud chceme z krize vyjít vítězně, je před námi druhý jasný úkol. Musíme Babiše porazit ve volbách. Musíme ukázat, že jsme lepší než on. To je jediný způsob, jak lze situaci změnit dlouhodobě. Zkratky nefungují. Třetina našeho národa si totiž dosud klade otázku: „Pokud ne Babiš, kdo tedy?“ A bude-li Babiš odstraněn, jejich frustrace nezmizí. Pouze se prohloubí. Budou mít pocit, že sotva přišel někdo nadějný, hned se ho proradná opozice zákeřně zbavila. Takový pocit jistě ničemu smysluplnému nepomůže. Babiš sice zmizí, ale na jeho místo nastoupí jiný velký vůdce, který nabídne lidem, že to prostě zařídí. A problém se bude opakovat. Potřebujeme proto lepší a důvěryhodnější politické alternativy a vize komunikované způsobem, který osloví i Babišovy voliče. To je zodpovědností politiků.

Jistěže potřebujeme také schopné a důvěryhodné leadry. Nedoufejme však, že nás zázračně spasí nějaký velký vůdce. Ještě mnohem více totiž potřebujeme zralé občany – demokraty. My všichni musíme převzít odpovědnost za budoucnost naší země. My všichni teď musíme sebrat odvahu, laskavost a kritické myšlení a vytrvale začít dělat malé věci pro demokracii. My všichni jsme ti, na které jsme čekali. Co máme v dnešní krizové situaci dělat? Odhodlejme se k náročné, ale dlouhodobě jediné efektivní a možné cestě. Řešení současné krize nelze vložit na někoho jiného. Ani jej nemůže přinést jednorázové vzepětí, nýbrž jedině trpělivá každodenní drobná práce. Naše práce. V tom spočívá velikost demokracie, v tom spočívá zralá lidská svoboda, v tom spočívá naše zodpovědnost.

To, co opravdu potřebujeme, je alespoň MILION LIDÍ, kteří se zajímají o veřejné dění, mluví s lidmi kolem sebe, podepisují petice a šíří dál důležité informace. Potřebujeme alespoň STO TISÍC lidí, kteří kontrolují politiky a chodí na demonstrace, když je to potřeba. Potřebujeme alespoň DESET TISÍC lidí, kteří budou aktivní ve spolcích a občanských iniciativách, a dalších DESET TISÍC aktivních v lokální politice. A potřebujeme také alespoň TISÍC schopných a slušných lidí, kteří nově vstoupí do politiky. Ne z touhy po moci či penězích, ale ze zralého a uváženého rozhodnutí pojímat politickou činnost jako službu společnosti. Takové lidi potřebujeme. Takovými lidmi máme být. Protože takoví lidé pohnou zemí. Krok za krokem, slovo za slovem, chvilku za chvilkou.

Tohle je náš program. Když se milion lidí spojí v úsilí o kvalitní a zdravou demokracii, jejich práce se nasčítá. Milion zralých demokratů promění celou společnost. Tohle je třeba dělat. Zajímat se, přemýšlet, kontrolovat politiky, hledat řešení problémů a jejich příčin, nemlčet, organizovat se. Touto vytrvalou drobnou prací totiž připravíme půdu někomu, kdo se chopí příležitosti, opře se o tuto mocnou společenskou sílu a současnou neslušnou garnituru smete. Musíme se rozhodnout vytrvale kultivovat sebe a své okolí tak dlouho, dokud nedosáhneme svého cíle: kvalitní a zdravé demokracie. Tohle je úkol občanské společnosti. Tohle je náš úkol. To je ta náročná cesta, kterou máme jít a která si žádá opravdové odhodlání. Tudy by nás nejspíš poslal Václav Havel a Tomáš Garrigue Masaryk. Takové rozhodnutí je totiž tím jediným skutečně dost radikálním. Jestli totiž na něco naše demokracie zajde, tak to nebude v první řadě na strašidla, lháře a populisty, ale na naši vlastní lhostejnost, pohodlnou pasivitu a ochotu k rezignaci.

Proto dnes panu Babišovi vzkazujeme: Váš konec se blíží. Pomalu, ale jistě. My totiž boj za svobodu a demokracii nikdy nevzdáme. Nikdy. Tak si to zapamatujte.

STÁHNOUT V PDF

• Zobrazit samostatně

Milí milionoví přátelé!

Sto let už se píše příběh naší republiky. Někdy malý, jindy velký, někdy smutný, jindy nadějný. Avšak pouhou polovinu z oněch sta let také příběh svobodný, skutečně demokratický. To je důležité poselství. Demokracie tu není sama od sebe a není to samozřejmost. Je to veliký civilizační výdobytek, který umožňuje lidem žít svobodně, o který se však musí neustále pečovat. Stojí na demokratických pilířích: moudrá vláda, spravedlivé soudy, jasné zákony; Ústava, občanská společnost, nezávislá média; dobrá vůle, slova i skutky.

Tyto demokratické pilíře jsou však samy o sobě křehké jako špejle, pokud nejsou založeny v něčem hlubším a pevnějším: v demokratických hodnotách. Nejdůležitější z nich jsou tyto tři: Laskavost, Kritické myšlení a Odvaha. Teprve tyto hodnoty jsou pravým fundamentem demokracie, protože právě ony dělají demokrata z každého, v jehož nitru se bezpečně usídlí. Bez těchto hodnot se nakonec jakákoliv demokratická instituce zhroutí. Demokracii totiž tvoří lidé – demokrati. Lékem na neduhy naší demokracie proto není nic jiného než znovunalezení vztahu k těmto kardinálním demokratickým hodnotám. Podívejme se na ně blíže.

1) LASKAVOST. Laskavost je nejoceňovanější lidskou vlastností. Laskaví lidé jsou vděční a spokojení. S laskavými lidmi je nám dobře. Laskavost čili lásky-plné jednání, je totiž lidskost sama. Je to péče a zájem o druhé i o přírodu, bytí nejen pro sebe, ale i pro druhé. Je to ona Masarykova humanita, o níž prohlásil: „Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český.“

2) KRITICKÉ MYŠLENÍ. Kritické myšlení – to je moderní výraz pro pravdu. Kritické myšlení je schopnost dobře se tázat a přemýšlet v souvislostech. Kritické myšlení je přesvědčení, že pravda existuje a že má smysl o ni usilovat. Kritické myšlení je jedinou skutečně účinnou obranou proti všem druhům manipulace a tzv. alternativních faktů, totiž lží. Kritické myšlení je nezbytné pro orientaci ve stále složitějším světě.

3) ODVAHA. Osobní odvaha čili hrdinství není absence strachu, nýbrž překonání tohoto strachu. Je to schopnost vykročit z vlastní komfortní zóny a překonat sám sebe. Odvaha je schopnost uvést myšlenky v čin. Je to schopnost převzít zodpovědnost za sebe i svět kolem sebe. Odvaha je opak lhostejnosti. Je to víra, že pro některé věci má smysl přinášet oběti nehledě na to, jak to dopadne.

Tyto tři hodnoty – laskavost, kritické myšlení a odvaha – jsou tím, na čem stojí demokracie. Aby však stavba pevně stála, musí být pohromadě vždycky všechny tři. Pokud nějaká z nich chybí, demokracie se nekoná. K čemu je totiž mít laskavou dobrou vůli i chápavou moudrost, co a jak vykonat, ale nemít odvahu to vykonat? Nebo k čemu je laskavost spojená s odvahou k činu, pokud jí chybí zdravý rozum a poznání? Vždyť cesta do pekla bývá dlážděna nejlepšími úmysly. A konečně k čemu je chytrost, jíž nechybí odvaha prosadit své plány, ovšem bez ohledu na druhé? Ano, k ničemu, a to jen v tom lepším případě.

A tak má-li v naší zemi skutečně hluboce zakořenit demokracie, musí nejprve v nás samých zakořenit laskavost, kritické myšlení a odvaha. Přijměme proto tyto tři hodnoty jako náš nový osobní i národní program pro příští stovku. Říkejme tomu programu třeba Hodnotové Česko. Ten program je velmi jednoduchý: Netvařme se jak kysela, nestarejme se pouze o sebe, nevěřme lhářům a strašidlům, važme si pravdy a vzdělanosti a neváhejme pro tyto hodnoty zvednout zadek a přinášet osobní oběti. Protože pravda sice vítězí, ale jen když si my dáme fušku. Protože smyslem demokracie je nakonec láska, neboť demokracie není nic jiného než snaha o uskutečnění společnosti láskyplných lidských vztahů. A protože pouze laskavostí vedené a odvážně prosazované kritické myšlení pravých demokratů může zvítězit nad lží a nenávistí. Pokud tu takových demokratů bude dost, bude naše demokracie zdravá a nezničitelná.

Ať žije laskavost, kritické myšlení a osobní odvaha! Ať žije Hodnotové Česko, Morava i Slezsko!

STÁHNOUT V PDF

• Zobrazit samostatně

• Zobrazit samostatně

Text byl publikován 22. 9. na Facebooku a rozvířil rozsáhlou diskuzi. Příznivci orbanizace Maďarska reagovali vesměs nevěcně urážením či tvrzením, že nerozumíme demokracii a že vítěz demokratických voleb si může stav země zařídit po svém. Jejich hlavním argumentem bylo, že Orbán Maďarsko brání před migranty. O to však podle nás vůbec ve sporu nejde. Migrace je jen zástupný problém a Orbánovi slouží jako rétorický trik, jímž ospravedlňuje faktickou likvidaci základních demokratických principů v Maďarsku, a kterým si přesto udržuje velkou voličskou přízeň.

Že je Babiš trestně stíhaný estébák? To je zanedbatelná maličkost oproti tomu, že se zhlíží v Orbánovi. Proč?

Představte si, že by nějaký bezskrupulózní populista nasliboval lidem hory doly, levnější elektřinu, levnější plyn, větší platy, větší důchody a nádavkem k tomu, že bude líp a že on ráj na zemi prostě zařídí, jen když ho lidi zvolí. A lidi ho zvolí. Má ústavní většinu v parlamentu. Co udělá člověk posedlý mocí? Dosadí si vlastní lidi do státní správy, ovládne justici pomocí umělého navýšení počtu členů Ústavního soudu, zlikviduje veřejnoprávní média, takže je skoro vyloučeno, aby se v nich ozval opoziční názor (stejně jako v drtivé většině celostátních rádií a deníků), obklopí se spřízněnými podnikateli, kterým začne přihrávat jedny obrovské prachy za druhými, sníží počet poslanců a změní volební zákony a volební okrsky tak, aby mu zůstala ústavní většina, i když mu klesne volební podpora. Děsivá představa? V Maďarsku skutečnost.

Navíc Orbán využil migrační krize z roku 2015 k vytvoření obrovského obrazu démonizovaného vnějšího nepřítele – hnusných migrantů řízených Sorošem, který má za cíl Maďarsko zničit, což ale náš populista nikdy nedopustí a národ před zkázou ochrání. Je tu však také vnitřní nepřítel: neziskové organizace označí populista za prohnilé pijavice a zrádce národa, který se snaží Maďarsko rozvrátit zevnitř a nastěhovat do něj celou Afriku.

Podtrženo sečteno: NÁŠ POPULISTA SI NAKONEC prostřednictvím 1) populistických slibů, 2) vytváření obrazu vnějších a vnitřních nepřátel, 3) obrovského strašení obyvatel 4) nabídky spásy (jedině já vás ochráním!) a 5) mocenského ovládnutí všech důležitých demokratických struktur (policie, justice, média, státní správa) ZAJISTÍ NAPROSTÝ MOCENSKÝ MONOPOL. Nikdo mu nemůže čelit. Země je jeho. Unesl stát. Justice je jeho, média jsou jeho, občanská společnost rozvrácena, lidi přestrašení z migrantů a u moci klientelistická klika bohatých kámošů. Institucionalizovaná korupce. Z demokracie zbyly už jen tzv. svobodné volby, jen o trochu více svobodné než v Rusku (co je to za svobodu voleb, když opoziční strany dostanou před volbami v televizi 5 minut a když všichni ostatní adorují vůdce, který nás brání před migranty?). Tohle je Maďarsko 2010-2018.

A právě kvůli tomuhle únosu státu („kvůli vážnému ohrožení hodnot Evropské unie“) se před týdnem Europarlament rozhodl zahájit s Maďarskem disciplinární řízení. A to naprosto oprávněně. Můžete hádat, co na to Orbán. Máte pravdu, zase šermoval migranty. Rozčiloval se, že zlá Unie upírá Maďarům svobodu a demokracii a že je nutí stát se zemí plnou migrantů. Naprostá zástěrka. Unie začala řízení nikoli s maďarskými občany, ale s Orbánem, který právě demokracii a svobodu v Maďarsku zlikvidoval. Kdyby Maďarsko chtělo dnes vstupovat do EU, nebylo by to ani možné, protože nesplňuje parametry liberální demokracie. Smutné je, že Maďarska se tohle řízení nakonec stejně nedotkne, protože zbavit hlasovacích práv či evropských peněz ho může jen jednomyslné rozhodnutí všech členských zemí EU. No a protože Polsko je na tom nyní velmi podobně jako Maďarsko, tak se podrží navzájem. A kdoví, jestli by Orbána nepodrželo i Česko, protože teď se dostáváme k jádru věci. Jak se postavili k tomuto napomenutí Maďarska čeští politici?

Tristně. Z 21 českých europoslanců se jich celá polovina postavila za Orbána. K nim se pak přidali takové persony jako Okamura, Foldyna a Klaus mladší, kteří se dokonce spolu sešli na jediné demonstraci (to muselo být něco), na níž zaznělo, že Maďarská vláda „jen plní svůj program“, „Maďarský postoj je i náš postoj“, „Orbán má právo spravovat si zemi, jak chce“ nebo že jde o novodobý Mnichov. Prezident Zeman označil hlasování proti Maďarsku za nedostatek solidarity.

Děsivé? Horší je, že k Orbánovi se hlásí i nejmocnější muž naší země, oligarcha, mediální magnát a premiér v jedné osobě Babiš. Europoslance za ANO, kteří hlasovali pro napomenutí Orbána, nazval „ZRÁDCI“ (někdo by mu měl připomenout, že takhle se o lidech se svobodným názorem hovořilo v dobách, kdy pan premiér docházel do konspiračních Estébé bytů). Máme se ale vůbec něčemu divit? Vždyť se jen stačí podívat na srovnání Orbána s Babišem.

1. Orbán slibuje hory doly, Babiš slíbí každé vesnici dálniční obchvat do dvou měsíců a koncertní síň k tomu.
2. Orbán dosadil své lidi do státní správy, Babiš také, a to dokonce bez důvěry Parlamentu.
3. Orbán ovládl média veřejnoprávní i soukromá, Babiš si nejvlivnější mediální dům rovnou koupil a veřejnoprávním médiím jde tvrdě po krku.
4. Orbán se obklopil klientelistickou sítí, Babiš tuto síť sám vlastní – je to jeho firma Agrofert, která inkasuje státní dotace ve velkém a prorůstá státní správou.
5. Orbán snížil počet poslanců a změnil volební zákony, Babiš chce snížit počet poslanců a změnit volební zákony (dosud pouze nemá tu ústavní většinu).
6. Orbán buduje obraz vnějšího nepřítele (migranti) a nabízí sám sebe jako spasitele. Záchrana Čechů před migranty tvoří den ode dne větší část Babišova programu.
7. Orbán vytvořil obraz vnitřního nepřítele – zrádcovských neziskovek a opozičních stran. Babiš právě začíná tažení proti neziskovkám a celý se udělal jen na křičení proti korupci a tradičním politikům, kteří prý kradou.

Nuže? Vypadá to, že Babiš se vlastně snaží o to samé, co provedl Orbán v Maďarsku – zajistit si naprostý mocenský monopol. Unést stát. A také on to dělá kombinací slibování, strašení, nabízení sebe sama jako jediného možného spasitele a ovšem také tvrdými mocenskými zásahy, jakmile dostane příležitost.

Možná si říkáte, že nám se přece nemůže stát to, co Maďarům. Jsme však my Češi v něčem lepší než Maďaři? Nejsme. Zatím jsme měli jen štěstí. Měli jsme štěstí, že přes naši zemi nevedla balkánská trasa. Přes Maďarsko totiž na rozdíl od nás skutečně prošly statisíce uprchlíků. 175 tisíc jich požádalo o azyl jen za rok 2015. Maďarsko vyhlásilo krizový stav. Možná si pamatujete šokující fotky tisíců uprchlíků bivakujících na hlavním nádraží v Budapešti. Dokážete si představit, jak by to dnes vypadalo v naší zemi, kdyby nějaký populista chytil takovou příležitost za pačesy, když u nás stačilo 12 přijatých migrantů na to, aby se do parlamentu dostalo 22 poslanců za polofašistickou SPD?

Takže. To, že se Babiš, Okamura, Klaus, Foldyna, Zeman a spol. zhlíží v Orbánovi a obhajují jeho cestu „neliberální demokracie“ jako legitimní, je zpráva závažnější než cokoli jiného. Znamená to, že pokud tihle dravci získají příležitost – tedy ústavní většinu, šlápnou principům liberální demokracie rychle na krk. Alarmující je, že Babiš už jim šlape na krk teď, a to získal pouze 30% hlasů. Ani Orbán však nemá na kontě 100 miliard a nejmocnější mediální dům. Jak to dopadne? Někteří doufají, že až přijde krize, půjde Babiš ke dnu. Možná. Ti nejschopnější populisté jako třeba Hitler nebo Putin však krizí vždy dokázali využít k upevnění moci, potlačení opozice a demokratických mechanismů. Je tu vážné ohrožení? Pap potřebujete manažera a pevnou ruku – já vás zachráním! Takže ke krizi své naděje raději neupínejme.

Babiš o svých plánech promluvil otevřeně. Řídit stát jako firmu, změnit volební zákony, parlament je žvanírna. V roce 2015 řekl veřejně maďarskému velvyslanci: „Tady to není tak dobré jak v Maďarsku. Tam mají celou vládu a můžou rozhodovat. Tady se pořád diskutuje, zasedají komise, je to nesmysl.“

Už to přestává být legrace.

PS. Než začnete obhajovat Orbána a rozčilovat se, že vůbec nerozumíme demokracii:

Vůbec tady nejde o maďarský postoj k migraci. Maďaři mají plné právo nepřijímat třeba ani válečné sirotky. Kdo v této diskusi argumentuje migranty a bezpečím, tak vůbec nepochopil, o co jde. O to, že před rokem 2015 i po roku 2015 jeden člověk s jednou frakcí (není nám to povědomé?) zničili základní kontrolní mechanismy demokracie v jedné evropské zemi. A že čeští politici včetně Babiše to schvalují, protože by sami tím směrem rádi vykročili. Každý kdo říká, že vítěz voleb má právo dělat si cokoliv, nechť vzpomene na Hitlera či Putina, stejně jako na známé rčení, že demokracie končívá demokratickým způsobem (svobodnými volbami). Takže pokud se někdo chce Orbána zastávat, nechť prosím nejprve odpoví na tyto otázky:

"Může si vítěz voleb dělat naprosto cokoliv se mu zachce? Může zničit mechanismy kontrolující rovnováhu moci (nezávislost médií, policie a justice na vládě)? Může si pojistit změnou ústavních a volebních zákonů, že zůstane u vlády jeho klika? Může tohle vše udělat, i kdyby nakrásně národu sliboval bezpečí, prosperitu, velikost a práci pro každého? A pokud ano – v čem se potom liší od diktátora?"

• Zobrazit samostatně

Projev, který Mikuláš Minář pronesl 20. 8. 2018 před Ruskou ambasádou v rámci protestu proti invazivní politice Kremlu.

Milí přátelé,

Je tomu padesát let, co nebývale silnou vlnu touhy po svobodě, jež se vzedmula v naší zemi na jaře roku 1968, rozjezdily tanky. Tehdy se naše společnost odvážila snít svůj velký sen. Toužili jsme tehdy po tom, co se nám dnes zdá být normálním, a přece to dosud nikdy v dějinách Vesmíru samozřejmé nebylo. Toužili jsme po svobodě – po možnosti být sami sebou, po možnosti svobodně přemýšlet i svobodně se vyjadřovat. Toužili jsme po spravedlivém uspořádání společnosti, v níž by vedle sebe mohli žít lidé různých názorů a v níž by ti s jiným názorem nebyli umlčováni násilím. Právě obludným násilím však tento velký sen vmžiku rozdrtila imperiální velmoc, jejíž pohrobek a dědic dodnes zavírá svobodomyslné do vězení a dodnes tu a tam okupuje, co se dá, jen aby ukojil zvrácenou maniakální touhu po vlastní velikosti.

Náš sen se tehdy rozplynul. Velký ruský bratr nás chytil pod krkem, aby nás násilím ochránil před svobodou, jíž se všichni tyrani tolik bojí. Byl konec. Demoralizovaná většina společnosti rezignovala, podvolila se a uchýlila se do vnější či vnitřní emigrace. Nastala šedivá doba strachu, přetvářky, povrchnosti, uniformity a konformity. Jen málokdo měl tolik síly a odvahy, aby dokázal snít dál a uchoval si vnitřní svobodu i přes to, že z toho koukaly jen samé nepříjemnosti. Čest takovým lidem. Jinde se však lámaly hřbety a charaktery. Málokdo si nezadal. Dvacetileté období tzv. normalizace zdecimovalo to nejlepší v nás. Dosud jsme často negativističtí, zbaběle uťápnutí a lhostejní k tomu, co se týká všech a co se děje za plotem naší vlastní chaty.

Pomysleme jen v jakém rozkladu a personální nouzi byla naše společnost tehdy, když nám šťastným obratem dějin spadla svoboda do klína. Nezaslouženým darem jsme dostali možnost si opět vládnout sami. Naše svoboda mohla roztáhnout křídla. Mohli jsme zkusit vzít odpovědnost za uskutečnění vlastního snu. Začala naše demokracie s chybami. Máme být jistě za co vděční. Snad nejvýmluvnějším znakem, že se od té doby podařilo mnoho dobrého, je právě skutečnost, že dnes považujeme svobodu za něco naprosto samozřejmého. Díky za to. A přesto si právě dnes, kdy se tolik našich spoluobčanů cítí dosavadním vývojem zklamaných, palčivě uvědomujeme, kolik chyb jsme ve své nepřipravenosti udělali a zejména co vše kriticky důležitého jsme neudělali. Myslím tím zejména to, že jsme se dosud nestali těmi demokraty, po nichž volal Masaryk. Dosud jsme si masově neosvojili znalosti a kompetence potřebné k demokracii a co je horší, dosud jsme nepřijali za stav naší země osobní odpovědnost. Zdá se, že svoboda přišla příliš snadno. Lehkovážně a s konzumní lhostejností jsme chňapli po všech příjemných výdobytcích svobody bez toho, abychom za tuto svobodu přijali odpovědnost a důkladně o ni pečovali. Naši nejlepší a nejúspěšnější lidé se věnovali raději vlastním kariérám než nevděčné péči o to, co je všem společné. Svým nezájmem a neochotou k oběti jsme my všichni dopustili, že se politika stala sprostým slovem. A tak dnes, po třiceti letech, je naše demokracie v krizi. Teď, když tu obtížnou svobodu máme, opět hrozí, že vlastní odpovědnost přesuneme na nějakého manažera, jen když nás té palčivé zodpovědné svobody zbaví.

Možná se ptáte, proč jsem zde předestřel tento příběh interpretující uplynulých padesát let. Z jediného důvodu. Máme dnes to štěstí, že odpovědnost za uskutečnění našich snů je opravdu jen na nás. Žádné tanky totiž nejspíš už nepřijedou. Co uděláme s možnostmi, které jsou před námi? O čem dnes v České republice sníme? O tom, že budeme mít platy jako v Německu? Snad i to je část našeho snu. Avšak o tom, jestli nám naše svoboda přinese také štěstí, se rozhoduje především v tom, jaké hodnoty postavíme na první místo a o co budeme – i jako společnost – usilovat. Ideál konzumu, k němuž jsme se obrátili právě během normalizace, je falešný a brzy se vyčerpá. Vždyť pro konzum se nedá pořádně žít. A nedá se za něj ani umírat. Přišel snad tedy čas, aby se Češi stejně vášnivě jako tehdy za Svobodu začali brát za Pravdu, sociální Spravedlnost, vzájemné porozumění či mezilidskou úctu? Přichází čas, kdy se bude vysoko považovat vzdělanost, kritické myšlení, laskavost či osobní angažovanost? Přišel čas, aby Češi vzali osobní odpovědnost za ideál Svobody a prosazovali jej tentokrát i v mezinárodním měřítku? Přišel čas, abychom se my Češi konečně stali demokraty a převzali odpovědnost za obrodu politiky, občanské sféry i společenského dialogu? A pokud ano, jak by to mělo všechno vypadat? Myslím, že takové otázky bychom si měli dnes klást, chceme-li opravdu zůstat věrni odkazu mimořádného roku 1968. Protože pokud se nyní nebudeme tázat, jaký že je ten náš Sen, bude to možná za 50 let znamenat pohromu srovnatelnou se sovětskými tanky či s duchovní pustinou normalizace.

• Zobrazit samostatně

Babišova nedůvěryhodná vláda získala důvěru a teď nám bude vládnout. Svět nekončí. A nekončí ani demokracie v České republice, byť je některými skutečnostmi ohrožena a poškozována. Mnohem větším problémem, než že se k podílu na moci otevřeně dostávají komunisté (což je problém hlavně symbolický a morální), je Babišův obrovský střet zájmů. Kumulace bezprecedentní mediální, finanční a politické moci v jedněch rukou může vést k závažnému narušení celého demokratického systému. Skutečné hrozby jsou tyto: ovládnutí státního aparátu Agrofertem, deformování či blokování důležitých zákonů, účelové zásahy do policie a justice (takže minimálně částečně ztratí svou nezávislost na státní moci) a zejména pak účelové zásahy do veřejnoprávních médií. Vždy půjde spíše o zásahy a tlaky skryté než otevřené. Babiš je dravý obchodník, chce moc, potřebuje moc (už kvůli svému trestnímu stíhání) a nejspíš nebude brát v cestě za ní velké ohledy. Bude úkolem nás všech nastavit mu mantinely.

Největším problémem je však ještě něco jiného, a sice to, že Babiš (a celá jeho vláda) má stále velkou podporu voličů. Půlka národa buď výše nastíněné hrozby nevidí, anebo jim nevadí. Jsou ochotni tato rizika podstoupit výměnou za to, co jim Babiš nabízí. Nevadí jim, že lže a možná i trochu krade. Kradli jiní před ním mnohem více (prý). Nevadí jim, že byl agentem StB a že to je člověk bezzásadový a bezhodnotový. Žádný morální étos či hodnoty už totiž od politiků neočekávají. Chtějí, aby bylo líp, aby oni osobně byli bohatší, aby stát fungoval, aby politici nežvanili, ale makali. Chtějí, aby nám nevládli lobbisté a kmotrové. Volit právě z těchto důvodů Babiše je sice tragický omyl, ale je nesmírně důležité porozumět motivaci jeho voličů i tomu, že tuto situaci umožnilo zásadní selhání dosavadních politických garnitur a elit obecně. Mnoho lidí se (často právem) cítí podvedeno. Je důležité v tomto selhávání dál nepokračovat.

Výsledky parlamentních i prezidentských voleb jsou tedy smutnou, leč pravdivou zprávou o stavu naší společnosti v roce 2018. Nemá smysl nad tím fňukat. Smysl má tyto problémy analyzovat, Babišovu vládu kontrolovat, na její přešlapy upozorňovat, v případě nutnosti bránit instituce (policie, justice, média), ale zejména - nabízet lepší a důvěryhodnější politické alternativy a vize, jež budou moci oslovit i lidi, kteří Babiše volí. Prosím, věnujme všichni léto přemýšlení nad tím, proč současná situace došla tam, kam došla, a kdo všechno za to může. Bez důkladného pochopení této dynamiky se nikdy neposuneme dál. A zároveň přemýšlejme nad tím, co můžeme my sami pro hodnoty demokracie, svobody, pravdy udělat. Každý z nás se může nějak přičinit, aby se v příštích letech vyvíjela situace v naší zemi k lepšímu, nikoli k horšímu. Tahle situace je tedy především výzva. Konečně můžeme ukázat, že to s tou demokracií myslíme vážně a že nám nespadla jen samospádem dějin do klína.

Tady je několik návrhů, co má smysl dělat.

1. Noste hlavu vztyčenou a nepodřizujte se předem. (klikněte pro plné znění)
   
   To nejdůležitější je zachovat si vlastní hrdost, sebeúctu a vnitřní svobodu. Pravdu má smysl hájit vždycky, i když zrovna prohrává. Pokud se budeme bát mluvit a jednat svobodně, staneme se nesvobodnými a úzkostlivými i bez toho, aby proti nám někdo reálně zakročil. Autocenzura je horší než cenzura. Je třeba i nadále jasně pojmenovávat všechny přešlapy, jichž se nová vláda dopustí. Nesmí nám však chybět odvaha k vlastní sebereflexi. A nebojme se vykročit z řady.
2. Čtěte dobré knihy. Studujte současné problémy v souvislostech.
   
   Klíčem ke změně je kvalitní vzdělávání. V první řadě ho potřebujeme my sami. K efektivnímu boji s rozkladači demokratického řádu je potřeba se nejprve vyzbrojit základními znalostmi a zorientovat se v nepřehledné situaci. Prostudujte si polistopadové dějiny naší země, seznamte se s osobou našeho pana premiéra, přečtěte si, jak efektivně bránit nástupu autoritářů a jak porozumět soudobé vlně nového populismu (např. ZDE či ZDE). Nelze dostatečně zdůraznit důležitost kritického myšlení a porozumění tomu, jak funguje hybridní (dez-informační) válka a politický marketing. Tyto znalosti a dovednosti jsou pro imunitní systém demokracie nezbytné.
3. Podporujte kvalitní žurnalistiku a nepodporujte tu nekvalitní.
   
   Pokud to ještě neděláte, předplaťte si kvalitní deník, týdeník, měsíčník. Bez ochoty zaplatit za kvalitu nelze očekávat kvalitní a na vnějších tlacích nezávislé novináře. A bez takových novinářů nepřežije demokracie. Mezi kvalitní špičku v Česku určitě patří Česká televize a Český rozhlas, týdeník Respekt, měsíčník Reportér, deník Hospodářské noviny, z online médií třeba Aktuálně.cz, Seznam.cz, Hlídací pes, Deník Referendum a další menší projekty. V denících MF Dnes a Lidové noviny probíhá velmi sofistikovaná ideologická manipulace. Nepodporujte je. Nebo je rovnou bojkotujte.
4. Ochraňujte instituce a braňte je.
   
   Policie, justice, média, univerzita, Senát, neziskový sektor, zákony, odbory a mnohé další. Od jejich kvality se odvíjí kvalita demokracie. Nejdůležitější je pečovat o ně dlouhodobě. V krajním případě je třeba postavit se na jejich obranu rázně - na demonstraci. “Instituce nám pomáhají zachovat slušnost - a zároveň potřebují, abychom my pomohli jim. Mluvit o našich institucích máš právo jen tehdy, pokud jednáš v jejich zájmu. Instituce se neubrání samy od sebe. Pokud se jim nedostává soustavné ochrany, zhroutí se jedna po druhé. Zvol si proto instituci, na které ti záleží - soud anebo noviny, zákon anebo odbory -, a stůj na její straně.” (Citace z knihy TYRANIE)
5. Zajímejte se o politiku.
   
   Nesmíme na politiku rezignovat. Pokud si řekneme “je to svinstvo a já tohle nemám zapotřebí”, pak jsme prohráli, protože bez našeho úsilí se to nezlepší nikdy. Politiky je třeba kontrolovat. Angažujte se v rozličných místních spolcích, vždyť i to je forma politiky a péče o to, co je společné. Zajímejte se o lokální politiku. Pokud věříte, že byste byli lepší než mnozí ze současných politiků, zvažte vstup do politické strany - třeba se jimi skutečně stanete nebo alespoň získáte důležité zkušenosti. Bez nových lidí, kteří něco umí a zároveň mají hodnoty, se politika neobrodí.
6. Rozšiřujte kruhy
   
   Mnoho lidí s Babišismem nesouhlasí. Jen část z nich se však proti němu aktivně vymezí a pojmenuje nahlas to, co je špatně. Pasivita slušných lidí v důsledku pomáhá vítězit lidem neslušným. Proto má smysl i tak obyčejná věc jako podepsat petici či přijít na demonstraci. Díky tomu jsme totiž slyšet. Díky tomu můžeme šířit důležité informace a být akceschopní, když je třeba se proti něčemu postavit. Pozvěte prosím své přátele, kteří dosud nepodepsali, ať podepíší dřív, než se naše petice stane neaktuální (zastavením trestního stíhání). Rozšiřte naše kruhy i na Facebooku pozváním svých přátel, protože čím širší kruhy, tím širší dosah pro důležité informace.
7. Seznamte se s problémy Babišových voličů a vezměte je vážně.
   
   Milion lidí v exekuci. Nízké důchody. Nízká minimální mzda a nedůstojné pracovní podmínky. Nedostupné bydlení. Byrokratismus. Chybí dálnice, přebývají privatizační tunely. Strach z budoucnosti. Pohrdání ze strany “demokratů”. Mnoho lidí volí Babiše ze zoufalství a na protest proti “zdiskreditovaným stranám a elitám”. Budou volit jinak pouze pokud dostanou v jejich očích lepší nabídku. Zamysleme se nad tím, že na kritice “tradičních stran” je mnoho oprávněného a že Babiš vyhrává zejména vinou slabosti svých protivníků.
8. Mluvte s cizími lidmi a dívejte se jim při tom do očí.
   
   Demokracie je diskuse. Učme se vést dialog i s lidmi, kteří nesdílí naše názory a vidění světa. Učme se jim naslouchat, učme se jim porozumět, učme se jich dobře ptát, učme se vyjadřovat svůj názor přesně, ale nekonfliktně. Nadávky, zesměšňování a pohrdání nikoho nepřesvědčí, ba naopak jej utvrdí v jeho názoru. Nemá-li se naše společnost dále štěpit, je nutné umět překročit bariéry, které nás dělí. Zajímejme se proto aktivně o lidi, kteří nežijí tam, co my, a tak jako my. Přitakejme druhé straně ve všem, v čem jí přitakat lze, ale důrazně trvejme na tom, že Babišismus není řešením problému, nýbrž jeho prohloubením.
9. Těšte se z maličkostí.
   
   Co se děje v Parlamentu je důležité, ale není to všechno, ani to není to hlavní. Nemá smysl mít kvůli tomu deprese. Je třeba se k tomu stavět kriticky, ale zároveň je třeba umět se radovat z vlastní rodiny, práce, zálib, z přírody, z umění, ze sportu. Umět vychutnat každý kousek pravdy, krásy a dobra, co jich kolem nás je. Vždyť právě to nám dává sílu snažit se posouvat věci dál i na celospolečenské úrovni.
10. Vytrvejte
    
    Malá drobná práce, chvilky pro demokracii, jsou mnohem důležitější než demonstrace. O výsledku příštích voleb se totiž rozhoduje dnes, zítra, pozítří a každý další den. Když si pravidelně najde chvilku milion lidí, tak to bude poznat. Vytrvat v úsilí pro dobrou věc je však ze všeho nejtěžší. Vyžaduje to, aby to člověk myslel skutečně vážně, aby si uměl najít čas pro sebe a pro chvíle ztišení, díky nimž se bude stále znovu obnovovat jeho motivace, a aby na to nebyl sám. Doufáme, že jsme k tomu i my mohli trochu přispět.

Milí přátelé, celé to naše snažení mělo a má smysl. Statisíce lidí se díky němu spojily, daly najevo svůj názor, a pomohly tak do veřejné debaty vnést důležitý hlas: “to, co se děje, není normální”. Je moc důležité tohle říkat dál a nikdy si nezvyknout na to, že nám vládnou lidé bez hodnot a bez kompetencí. Však on na to Babiš nakonec dojede. My si teď přes prázdniny trochu odpočineme a na podzim dáme vědět, co dál. Zabalit to nemůžeme, náš hlas nyní bude potřebný tím spíš. Čeká nás všechny fůra práce. Dejme se do ní s hlavou vztyčenou, dělejme to rádi a vytrvejme. Jen tak může jednou láska a pravda zvítězit nad strachem a lhostejností.

Mikuláš Minář
Milion chvilek pro demokracii

• Zobrazit samostatně

Sirény varují před nebezpečím nebo upozorňují, že se stalo něco hodně špatného. Vždy každou první středu v měsíci probíhá zkouška sirén, aby byla jistota, že nás dokáží varovat. Ve středu 4. 7. poprvé nezazní zkouška sirén, ale skutečné varování, že se stalo něco špatného.

Byla jmenována vláda v čele s trestně stíhaným agentem StB v obrovském střetu zájmů, vláda odborníků typu Taťány Malé, vláda závislá na komunistické straně, která se stále hlásí k odkazu své totalitní předchůdkyně. A to vše právě v roce 2018 - v roce velkých národních výročí. Je to pošlapání toho nejlepšího z naší historie a plivanec na všechny oběti komunismu.

Týden před hlasováním o důvěře pro tuto polokomunistickou vládu, ve středu 4. 7. přesně ve 12:00 dej ostatním vědět, že se stalo něco opravdu špatného. Staň se pro ostatní sirénou. Vyrob si jednoduchý transparent a během varovného znění sirén s ním stůj pět minut na jakémkoliv veřejném místě. Řidiče v automobilech vyzýváme k pětiminutovému troubení.

Jaký to má smysl? Je důležité nemlčet. Každý z nás může svým postojem něco malého změnit. Třeba jen povzbudit přátele, kolegy, spolužáky či kolemjdoucí k větší odvaze. Tento typ protestu bude pravidelný. Dokud bude nepřijatelná situace trvat, budeme na ni reagovat tímto jednoduchým nesouhlasem. Každou první středu v měsíci budeme ve 12:00 pět minut držet transparent k aktuální situaci. Kdo má odvahu a možnost, ať protestuje i v práci či ve škole, stačí jen mlčky stát.

Pokud se najde dost lidí, kteří věnují 5 minut měsíčně, tak se brzy všem Čechům při zvuku sirén ihned vybaví, kdo a jak nám vládne a že to není normální. Cílem je tedy jediná věc: nezvyknout si, nesmířit se, nepřijmout nepřijatelné. Přidejte se ať jste kdekoliv a sdílejte fotky Vašich protestů s hashtagy #nesouhlasim a #stansesirenou. Díky!

• Zobrazit samostatně

Dnes, 27. 6. 2018 byla jmenována polokomunistická vláda trestně stíhaného agenta StB v obrovském střetu zájmů. Spolupodílí se na ní také Miloš Zeman, ČSSD a komunisté. Stalo se tak v symbolický den: 70 let od násilného sloučení ČSSD s KSČ; 68 let od popravení Milady Horákové; 50 let od vydání manifestu 2000 slov a 28 let od chvíle, kdy české území opustil poslední sovětský voják. Nová vláda je popřením dosavadního porevolučního vývoje. Začíná „Druhá republika“. Komunisté jsou znovu u moci. Co k tomu říct? Ale hlavně – co s tím dělat?

Identita našeho národa, naše „KDO JSME“ se tvoří tím, jaký příběh o sobě vyprávíme. Tvoří se tím, jaký postoj zaujímáme k významným osobnostem a událostem našich dějin. Naše nejlepší národní hodnoty a odkaz malých i velkých hrdinů naší historie jsou dnes zcela vědomě a cíleně popravovány a poplivávány. A to našimi předními představiteli. Je to nekonečně smutné a nebezpečné. Začínají staro-nové pořádky. My ale nesmíme rezignovat. Musíme bojovat – právě kvůli tomu, že oběti tolika skvělých žen a mužů nás zavazují nést jejich pochodeň dál. Musíme učinit vše pro to, aby jejich oběti nebyly zbytečné. Co můžeme dělat? Na to dnes nelze odpovědět ničím lepším než dopisem, který napsala Milada Horáková jen několik hodin před svou popravou.

Má jediná dceruško Jano…
…Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: do tohohle mi nic není. Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám - v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost. Ta povinnost je v prvé řadě v tom nebýt a nečinit se výlučným, tedy splynout s potřebami a cílem ostatních…

Milí přátelé, právě tohle teď musíme dělat. Chodit světem s hlavou vztyčenou a s očima otevřenýma, zajímat se o dění okolo sebe, zajímat se o názory a problémy druhých. Vždyť současná situace je způsobena i tím, že půlka našich spoluobčanů má pocit, někdy právem, že se mají hůř než dřív, že život je těžší a nespravedlivější. Bojí se budoucnosti. Je proto třeba, abychom se zajímali o politiku a abychom ji utvářeli aktivně a lépe než dosud. Vstupujme do politických stran, protože jak řekl Platón – trestem za nezájem o politiku je to, že nám nakonec vládnou ti nejneschopnější z nás.

Ve svých posledních dopisech vybízí Milada Horáková k přemýšlení v souvislostech, k nesobeckému životu pro blaho druhých a k odvážnému životu před Bohem i před sebou samým – jen tak si totiž člověk může zachovat sebeúctu i vnitřní klid a mír. Nemusíme se pro druhé hned obětovat a rozplynout, ale je důležité najít si pro ně každý den aspoň chvilku. Tahle každodenní drobná práce je v jistém smyslu důležitější než události velké a jednorázové. Žádná demonstrace nespasí demokracii jednou provždy.

Jednou provždy se však můžeme rozhodnout, že nebudeme tolerovat nepřijatelné. A že se vynasnažíme najít si každý den malou chvilku pro demokracii. Takové rozhodnutí a každý protest z něj vyrůstající budou mít smysl, i když se všechno nezmění okamžitě. Každá velká změna se totiž rodí díky mnoha malým činům. To může trvat dlouho. Čtyři roky i déle. Náš hlas ale bude sílit. Nevzdáme se. Žijme jako svobodní lidé – hrdí a s hlavou vztyčenou. Protože kdo žije v pravdě, nemusí se ničeho bát. Má vnitřní klid a mír člověka, který ví, že dělá správnou věc. A to má smysl. To stačí. Vytrvejme. Díky za Vaše chvilky pro demokracii.

• Zobrazit samostatně

JEDNOU PROVŽDY

MILÍ ČEŠI A ČEŠKY!

Už za dva týdny nám budou zase vládnout. Komunisti.

Nebo ne?

Pojďte říct JEDNOU PROVŽDY, že opravdu nechceme vládu StB a KSČ(M)!

Pojďme to říct v úterý 5. 6. v 18:00 v Praze i po celé ČR. To je den předtím, než bude opět jmenován premiérem trestně stíhaný agent StB! To je deset dní před tím, než nejspíš vznikne nová vláda, závislá na komunistech. To je poslední den kampaně Milion chvilek pro demokracii. Právě v tento den má smysl vyjít ven a dát najevo nesouhlas. Teď je nejvyšší čas se ozvat. Je nás . To je dost na to, abychom mohli něco změnit. Teď je na to ta pravá chvíle!

Protože je rok 2018. Slavíme 100 let od vzniku svobodného Československa. Připomínáme si odkaz T. G. Masaryka. A máme na Hradě Miloše Zemana.

PROČ?

Je rok 2018. Slavíme 100 let od vzniku svobodného Československa. Připomínáme si odkaz T. G. Masaryka. A máme na Hradě Miloše Zemana.

Je rok 2018. Před 70 lety komunisté násilně převzali moc a drželi se jí dalších 41 let. Zničili při tom statisíce lidských životů a miliony jich zdeformovali. Přesto se dnes opět dostávají k moci.

Je rok 2018. Skoro 30 let od sametové revoluce. Už je načase zbavit se JEDNOU PROVŽDY stínů minulosti, které nám tu stále straší. Je nepřijatelné, že je naším premiérem nemužný trestně stíhaný agent StB, který má navíc ještě pár dalších problémů...

Pokud jste kdy byli rádi za to, co jako Milion chvilek děláme, najděte si nyní prosím tři chvilky pro demokracii!

PŘIJĎTE, POZVĚTE, PŘIDEJTE SE!

Tohle je to nejmenší, co můžeme udělat a jak můžeme dát najevo svůj názor. Nic není definitivně dáno. Můžeme něco změnit. Můžeme pomoci tomu, že nevznikne vláda Babiše a komunistů, že Babiš opět selže. I když to nevyřeší všechny problémy naší země, má smysl udělat v tuhle chvíli správnou věc. Když nic neuděláme, nic se nezmění. Co však uděláme či neuděláme JEDNOU, může mít smysl PRO VŽDY. A říkat pravdu má smysl vždycky.

V tomto čase deziluze je třeba se jednou provždy rozhodnout pro každodenní drobnou péči o to, co je všem společné. Jen tak se bude moci naše demokracie uzdravit.

CO CHCEME

1. Aby byl premiérem ČR jmenován někdo, kdo není trestně stíhaný, má čisté lustrační osvědčení a má vyjednanou většinu ve Sněmovně.

   Žádáme v tomto smyslu Andreje Babiše, aby se sám vzdal funkce. Žádáme členy a poslance hnutí ANO, aby vybrali jiného kandidáta na premiéra. Žádáme členy ČSSD, aby nevstupovali do vlády vedené trestně stíhaným agentem StB. Žádáme poslance Parlamentu ČR, aby žádné vládě vedené ing. Babišem nevyslovovali důvěru. Žádáme prezidenta ČR, aby jmenoval premiérem někoho, kdo není trestně stíhaný, kdo má čisté lustrační osvědčení a kdo bude schopen utvořit vládu, jež získá důvěru Sněmovny.

2. Aby ANO i ČSSD odmítly vznik vlády závislé na podpoře komunistů.

   Apelujeme na členy ANO a ČSSD, kteří šli do politiky s nějakými hodnotami a ideály, aby nevstupovali do vlády, která by vznikla jen díky hlasům KSČM, a nepoplivali tak oběti komunistické totality tím, že učiní naši zemi závislou na rozmarech strany, která se dosud neodstřihla od své totalitní minulosti a smýšlení.

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ - Václav Havel

• Zobrazit samostatně

Co myslíte, reagoval nějak pan Babiš na Němou debatu, nebo nereagoval? Reagoval! Máme tady hned dvě reakce:

1) Mluvčí vlády Peterová řekla k Němému protestu, že Babiš si s námi dopisuje: „Sjednávají si schůzku, ale vždycky to nějak ze strany toho organizátora padne, pokud vím,“ uvedla. „Měli podmínky, že to chtěli před novináři a mezi lidmi, nějak se to dohaduje,“ doplnila.

Až na malý detail je to přesně tak. ;-) My trváme na veřejné schůzce (už půl roku) a proto to pak vždycky padne. Ovšem ne ze strany naší. Milý pan Andrej Babiš na to prostě nemá a nikdy nepřijde. Může se nad tím rozčilovat, ale je to tak.

2) Dokonce nám napsal i "on sám".

Prý se sešel "na čtyři oči" již s mnoha státníky a prý už vyjel do mnoha obcí veřejně diskutovat s občany, takže se ničeho nebojí. Skvělé. Zbývá už tedy jen otázka, proč se bojí veřejné diskuse s námi, když se tolik moc nebojí.

Co myslíte, překoná jednou svůj strach? My tomu věřit přestáváme. Vypadá to na poslední šanci. Pak už to pro nás bude prostě "Premiér srab v demisi".

• Zobrazit samostatně

• Zobrazit samostatně

Potěšilo nás, že Andrej Babiš naši výzvu k veřejné debatě „za účasti veřejnosti a novinářů“ přijal. Pozval nás na Úřad vlády. Zdálo se, že se konečně postaví čelem k našim opakovaným žádostem o veřejné odpovědi na veřejně kladené otázky. Sám se tak koneckonců vyjádřil do médií po demonstracích 9. dubna. Bohužel však šlo nejspíš jen o další marketingový trik. Během snad dojednat termín a formát setkání se ukázalo, že naši výzvu de facto odmítl, neboť je ochoten se sejít opět pouze za zavřenými dveřmi, bez přístupu veřejnosti a novinářů. Na tento zvrat jsme reagovali následujícím dopisem a svoláním NĚMÉ DEBATY na Staroměstské náměstí 22. 5. 2018 v 18:00.

FACEBOOKOVÁ UDÁLOST ZDE

• Zobrazit samostatně

Dne 16. 4. 2018 jsme vyzvali premiéra v demisi Babiše k veřejné debatě. Učinili jsme tak v reakci na jeho slova pronesená na adresu námi organizovaných demonstrací proti jeho osobě 9. 4. 2018. Babiš prohlásil, že s ním nechceme debatovat, ačkoliv jsme se právě o to v minulosti několikrát snažili. Výzvu jsme 16. 4. 2018 zaslali doporučeně přímo Babišovi na Úřad vlády. Text výzvy včetně Babišových slov je níže. Ke stažení v PDF ZDE.

• Zobrazit samostatně

Náš hlas musí být slyšet. Je za pět minut dvanáct.

Půl roku po volbách dělá vláda bez důvěry čistky ve státní správě. Půl roku se tato vláda opírá o hlasy komunistů a rasistů. Půl roku má všechna ministerstva pod palcem trestně stíhaný agent StB. Půl roku po volbách se tento pán snaží ovládnout policii České republiky. Půl roku po volbách se stupňují útoky na novináře a tlak na politické ovládnutí České televize.

Zavírat oči před aktuálním vývojem politické situace v ČR je luxusem, který si už nemůžeme dovolit. Je třeba jasně a srozumitelně pojmenovat největší problém – a tím je osoba Andreje Babiše. Premiér v demisi, který se k České republice chová jako ke své vlastní firmě a vůbec přitom nebere ohledy na demokratické principy, na nichž je tato země postavena, se sám od sebe před ničím nezastaví. Udělá vše pro to, aby dosáhl svého.

Nejsme ničí vazalové. Nemusíme slepě přihlížet a nechat se šikanovat. Nikdo nemá mandát k tomu, aby si s touto zemí dělal, co se mu zachce. Je úkolem občanů dát svým voleným zástupcům najevo, aby respektovali pravidla hry – a pokud se jim to nelíbí, musí odstoupit. Tak to v demokratické společnosti funguje.

Ukažme Andreji Babišovi, že naši zemi nedostane zadarmo. Je čas vyjít do ulic! Hned teď, a potom znovu a znovu, dokud to bude potřeba. Nevzdáme se.

Plně respektujeme odlišné názory. Nejsme reprezentanty konkrétního politického proudu, strany či hnutí. Jediné, co nás spojuje, je neochota pasivně přihlížet, jak se naše země ubírá současným směrem – od demokracie k putinovskému autoritářství, od svobody zpět k totalitě. Nepovažujeme za nutné demonstrovat pokaždé, když se nám něco nelíbí, ale teď už je situace příliš vážná. Chceme slušnou politickou reprezentaci, která se bude starat o prosperitu naší země a jejích obyvatel. Chceme žít ve zdravém, demokratickém prostředí.

Přidáváme se proto k demonstracím, které byly po celé republice svolány na pondělí 9. dubna.

Zároveň vyzýváme všechny občanky a občany ČR, kterým osud této země není lhostejný – nebojte se dát svůj názor najevo. Má to smysl!

DÍKY VŠEM LIDEM DOBRÉ VŮLE!

Seznam měst, kde se demonstrovalo

• Zobrazit samostatně

Za 5 dvanáct

Připozdívá se. Už brzy bude možná tma. Tma až k zalknutí.

Zdálo by se, že nic nehrozí. Byly demokratické volby, vítězná strana vládne, voda stále teče z kopce, všechno je, jak má být. A přece to tak není. Půl roku po volbách nemá vláda důvěru, a přesto dělá čistky ve státní správě. Půl roku se tato vláda opírá o hlasy komunistů a rasistů, a dává jim tak podíl na moci. Půl roku ovládá jediný muž všechna ministerstva včetně vnitra, přestože je sám trestně stíhaný pro úmyslný dotační podvod a přestože je oprávněně veden jako agent StB. Půl roku po volbách se stupňují útoky na novináře a na stole jsou scénáře politického ovládnutí České televize i klíčových složek policie.

Půl roku po volbách tak přišel čas položit si otázku, kde se tohle všechno zastaví a kam naše země v dalším osmičkovém roce směřuje. Pokud tohle je teprve začátek nových pořádků, co všechno nás ještě v dalších letech čeká? Nejsme teď v jednom z těch dějinných okamžiků, kdy výsledek demokratických voleb umožní postupné zhroucení demokratického režimu? Možná, že ne. Ale možná také ano. Možná, že je teď za 5 minut dvanáct. Ještě je čas. Ale možná už ho není moc. Jestli se tomuto směřování máme postavit, je na to teď ta pravá chvíle.

V naší zemi je hodně lidí, kteří jsou připraveni nastupující tmě čelit. Jsou ochotni dát najevo svůj názor, jsou ochotni překonat svůj strach, jsou ochotni vyjít do ulic. Není jich málo. Je jich možná milion, možná několik milionů. Vyzýváme proto jménem spolku Milion chvilek pro demokracii všechny, kterým to není jedno: Dejte svůj názor najevo! A pokud to bude nezbytné, bojujte za něj a zabraňte rozkládání demokracie třeba i tím, že vyjdete do ulic!

Za vážné důvody k demonstracím pokládáme těchto 5 bodů, symbolicky pět minut, které chybí do toho, aby se nad demokracií v naší zemi rozprostřela tma hodiny dvanácté.

1. MINUTA: Trestně stíhaný agent StB premiérem.
Andrej Babiš je nyní premiérem v demisi. Bude jmenován premiérem i podruhé? Bude stát v čele naší země čtyři roky? Pokládáme za nepřijatelné, aby 70 let po komunistickém puči a 29 let po sametové revoluci byl premiérem naší země trestně stíhaný člověk, vedený jako agent StB. Nebudeme dělat, že je to normální. Chceme, aby se Andrej Babiš vzdal funkce! Ani zvolený politik si totiž nemůže dělat cokoliv. Vyzýváme proto hnutí ANO: „Vyberte prosím ze svého středu slušného kandidáta, nikoli toho, který má nejvíc škraloupů ze všech!“

2. MINUTA: Vláda opřená o komunisty či rasisty.
Článek 5 Ústavy ČR říká, že je přípustná volná soutěž stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. KSČM se dodnes neodstřihla od své totalitní minulosti a zlehčuje totalitní zločiny. SPD se proslavila výroky svých poslanců o neexistujících pseudokoncentrácích a zlehčováním romského holokaustu. Všem, kdo to myslí s demokracií vážně, proto vzkazujeme: „Nehledejte podporu u komunistů či rasistů. Dáváte jim tím podíl na moci!“

3. MINUTA: Vláda bez důvěry překračující všechny hranice.
Už to, že byla jmenována vláda bez důvěry, lze nazvat malým ústavním převratem. Že si však tato provizorní vláda, která by měla řešit jen nezbytné provozní věci a vyjednávat důvěru, dovoluje dělat rozsáhlé čistky ve státní správě, je nepřijatelné. Tato vláda musí respektovat hranice. A hranice musí mít i doba tohoto provizoria. Vládě bez důvěry proto vzkazujeme: „Začíná nám docházet trpělivost!“

4. MINUTA: Snaha politicky ovládnout policii, tajné služby, justici či státní zastupitelství.
Sledujeme zejména snahy o účelové personální výměny ve vedení policie. Premiér v demisi je odůvodněně podezříván ze snahy ovlivnit své trestní stíhání. Pokud chce tato podezření vyvrátit, vzkazujeme mu „Ruce pryč od policie a vyšetřovatelů Vaší kauzy!“

5. MINUTA: Snaha politicky ovládnout veřejnoprávní média.
Sledujeme zejména, avšak nejen, projednávání výročních zpráv ČT. Někteří politici otevřeně vyzvali k jejich neschválení. To by umožnilo vyměnit radu ČT politicky loajálními kandidáty. Z nezávislého média sloužícího veřejnému zájmu by se tak stala hlásná trouba oficiální ideologie. Česká média nejsou bez chyby, ale bez svobodných médií není svobodná společnost! Všem politikům proto vzkazujeme: „Ruce pryč od novinářů a médií!“

Vyzýváme všechny jednotlivce, skupiny i iniciativy, kteří by chtěli svolávat demonstrace – zachovejte prosím klid, rozvahu i odvahu! Nedemonstrujte hned kvůli všemu, co se kde šustne. Vyjít do ulic má smysl pouze kvůli vážným důvodům – pokud nastane některá z těchto kritických minut. Tehdy však vyjděme do ulic všichni a jednotně. Jen tak bude náš hlas opravdu slyšet. Nebojujeme proti výsledku demokratických voleb, ale proti aroganci držitelů moci. Ti byli zvoleni kvůli svým slibům o lepší budoucnosti pro všechny. Nyní však dělají pravý opak a vrací naši zemi do totalitní minulosti. Pokud takto zneužívají svou moc proti občanům, mají občané právo dát najevo svůj nesouhlas.

Nechceme chodit demonstrovat a doufáme, že nebudeme muset. To však nezáleží na nás. Záleží to na těch, kteří až dosud jednají, jako by si mohli dělat cokoliv, co se jim zachce. K tomu však mandát nemají. Pokud začnou ohrožovat základy naší demokracie, máme ústavní právo postavit se na odpor. Těmto lidem musíme dát najevo, že nepřijatelné věci prostě přijímat nebudeme!

My, bezmocní občané, proto vzkazujeme všem mocným: „Budeme za svou svobodu a důstojnou budoucnost bojovat! Budeme bojovat bez násilí, se svícemi v rukou. Ale možná, že těchto svící bude milion!“

• Zobrazit samostatně

Z celé řady důvodů. Část z nich jsou důvody principiální – proč není obecně přijatelné mít trestně stíhaného premiéra, ať je to kdokoliv. Druhá část důvodů se týká konkrétní osoby Andreje Babiše a jeho kauzy.

• Zobrazit samostatně

Vážení občané České republiky, Andrej Babiš nám slíbil, že „bude podporovat a rozvíjet demokracii v České republice“. Proto jsme 17. 11. 2017 zveřejnili výzvu Chvilka pro Andreje, v níž jsme jej žádali, aby na deseti konkrétních bodech dokázal, že své sliby myslí vážně. Tuto výzvu podepsalo za 100 dní více než 27 000 lidí. Tady je její znění:

Poznámka

Třikrát jsme vyjednávali s Andrejem Babišem o možnosti veřejné schůzky a veřejné odpovědi na tuto Výzvu.

• (01) Odpovězte na výzvu Chvilka pro Andreje (26. 11. 2017)
• (02) Odpovězte nám, prosím, veřejně (5. 12. 2017)
• (03) Odpovězte nám, prosím, veřejně, podruhé (30. 1. 2018)

Bohužel se však ukázalo těchto několik věcí: 1) Babiš žádný dialog vést nechce, 2) Babiš nemyslel své sliby o rozvíjení demokracie vážně, 3) Babišovo trestní stíhání je dobře odůvodněné, 4) Babiš je oprávněně veden jako agent StB, 5) Babiš ze sebe dál dělá oběť světového spiknutí.

Z těchto důvodů považujeme za nepřijatelné, aby takový člověk nadále stál v čele státu. Chtěli jsme dát Babišovi šanci ukázat, zda by mohl být dobrým premiérem. Je na místě si přiznat, že svou šanci ukázat se jako opravdový demokrat promrhal. Jsme proto přesvědčeni, že po chvilce pro Andreje přišel čas na Chvilku pro rezignaci. Proto jsme 25. 2. 2018 – 70 let od komunistického puče v roce 1948 a 100 dní od zveřejnění výzvy Chvilka pro Andreje, spustili na webové stránce www.milionchvilek.cz kampaň Milion chvilek pro demokracii. Chceme za 100 dní získat milion podpisů pod Chvilku pro rezignaci.

I nadále budeme monitorovat Babišovy kroky a upozorňovat na propast mezi jeho sliby a realitou. V současné situaci však už nestačí pouze apelovat na „slušnost a svědomí“ takového člověka. Je na místě říci nahlas: „trestně stíhaného člověka, vedeného jako agenta StB premiérem nechceme!“