Pokus o ústavní puč. Vyhlášení války. A akt nepřátelství.

Těmito slovy zhodnotil ministr zahraničních věcí Petr Macinka rozhodnutí Ústavního soudu, který „toliko” vyzval vládu, aby přestala házet prezidentovi Petru Pavlovi klacky pod nohy, nevzpěčovala se ustálené praxi a umožnila mu vystoupit na summitu NATO v turecké Ankaře.

Toť vše.

Lze blahosklonně namítnout, že se na předsedovi Motoristů zkrátka neblaze podepsaly roky, které trávil po boku Václava Klause.

Když člověk dělá pucfleka někomu, kdo si plete ekology s teroristy, nerozpozná čisté peníze od špinavých a občanskou společnost považuje ze negaci svobody, duševně ho taková práce dvakrát nepozdvihne. Ba naopak. Intelekutálně malátní, krní a chřadne. Nu a pak se mu snadno může stát, že v zásadě prosté usnesení soudu považuje za pokus o státní převrat.

Vážněji je ovšem třeba říci, že Macinka se odhalil coby zdatný marketér, ale politický amatér.

Klíčovou politickou dovedností – vedle komunikační obratnosti a robustnější psychické odolnosti – je totiž vytrvalé hledání shody. Umění kompromisu. Vyjednávání. A právě v této oblasti Klausův oddaný žák žalostně selhává. Ba co víc – je na tuto svou neschopnost hrdý, považuje ji mylně za přednost.

Kdyby prezidentovi svého času nevyhrožoval „extrémní formou kohabitace”, nepouštěl si pusu na špacír a netropil naschvály, neměl Ústavní soud o čem rozhodovat.

Ke své smůle ale namísto kompromisu zvolil konflikt, který ho dovedl k blouznění o puči, vojně a rozbroji.

Obnažil tak sebe sama nejen jako nedouka, jemuž chybí základní kvalifikace pro politickou práci, ale rovněž i jako nepřítele demokratického právního státu, který nerespektuje dělbu moci.

A je samozřejmě vinou Andreje Babiše, že někdo takový dlí v Černínském paláci.