Přátelé, díky, že jste přišli! Bylo plno, jste úžasní!

Pane Babiši, máme pro vás několik otázek, na kterých stojí bezpečnost naší země a jejích občanů. Trváme na tom, abyste na ně pravdivě odpověděl.

Je Česko skutečně připravené na krizovou situaci, nejen na papíře? Pane premiére, co konkrétně jste od nástupu vlády udělali pro praktickou připravenost obyvatel a kdy občanům představíte, jak má fungovat stát při dlouhodobém blackoutu, rozsáhlém kybernetickém útoku nebo jiné závažné bezpečnostní krizi?

Kdo bude v krizi mluvit za stát, když jste zrušili strategickou komunikaci na Úřadu vlády? Kdo dnes nese odpovědnost za jednotnou strategickou komunikaci státu? Kdo bude při bezpečnostní krizi koordinovat komunikaci vlády, ministerstev, bezpečnostních složek a dalších institucí?

Jak může stát čelit ruským dezinformacím, když podobná tvrzení zaznívají od představitelů vládní koalice? Pane premiére, kde je pro vás hranice? Jak chcete po občanech, aby rozeznávali a odmítali ruské dezinformační narativy, když obdobná tvrzení zaznívají od politiků vaší vlastní koalice? A jaké konkrétní důsledky z toho vyvodíte?

Proč je Natálie Vachatová stále poradkyní premiéra pro svobodu projevu? Jakým bezpečnostním prověřením procházejí lidé, kteří mají jako poradci premiéra přístup k citlivým tématům? Byla případná bezpečnostní rizika spojená s působením Natálie Vachatové vyhodnocena a proč jí premiér i nadále důvěřuje?

Kdo má vlastně poslední slovo v bezpečnostní politice této vlády? Jaká je tedy závazná bezpečnostní linie České republiky? Kdo ji určuje a co uděláte ve chvíli, kdy ji některý člen vlády nebo vedení vládní strany veřejně zpochybní? Jak mají občané a naši spojenci vědět, které stanovisko je skutečným stanoviskem české vlády?

Přátelé.

Pravda je taková, že naši zemi si postupně parcelují oligarchové s hulváty a extrémisty. Čím dál víc moci, institucí i toků veřejných peněz je začleňováno do jednoho mocenského systému.

Odborně se tomu říká state capture – únos státu. Ti, kteří nám vládnou, se nechovají jako dočasní správci. Chovají se, jako by jim tahle země patřila. Jako by si mohli říct: Nothing is gonna stop us now. Teď už nás nikdo nezastaví. To se však hluboce mýlí.

Jednou z institucí, která zatím do žádného holdingu nepatří, je Senát. Senát je důležitou součástí systému brzd a protivah. Dokáže vracet a opravovat zákony a bez jeho souhlasu nelze změnit Ústavu ani volební zákony. Senát navíc nejde rozpustit a díky šestiletému mandátu senátorů přežije každou momentální vládní většinu. A už mnohokrát ukázal, že to není jen teorie. Pomohl zastavit věčné exekuce nebo zachovat odpočet úroků z hypoték. A veškerá jeho činnost přitom stojí každého z nás přibližně 70 korun ročně.

Senát také dává hlas hodnotám, které nesmějí záviset jen na momentální náladě společnosti. Proto na jeho složení tolik záleží. Už 9. a 10. října nás čekají komunální a senátní volby. V Senátu se bude rozhodovat o 27 mandátech – a Andrej Babiš bude chtít svou moc rozšířit i tam. Tak to pojďme vzít vážně.

Každý uhájený mandát v Senátu se počítá. Každá radnice se počítá. Každý člověk, který přijde k volbám, se počítá. Může to vypadat jako maličkost. Jenže právě z podobných maličkostí se nakonec skládají velká vítězství. A než se potkáme u volebních uren, připomeňme si slova Václava Havla, která ani po desetiletích neztratila nic ze své síly: „Žádám vás snažně, abyste nepodpořili ty, kteří vám slibují, že všechno vyřeší za vás.“ Těm, kteří mají pocit, že Česká republika patří jim, můžeme u volebních uren odpovědět.

My se nebojíme. My se nevzdáme. A o naši demokracii budeme pečovat. Potkáme se u voleb.