Info

POSLEDNÍ SLOVA MILADY HORÁKOVÉ

27.06.2018

Dnes, 27. 6. 2018 byla jmenována polokomunistická vláda trestně stíhaného agenta StB v obrovském střetu zájmů. Spolupodílí se na ní také Miloš Zeman, ČSSD a komunisté. Stalo se tak v symbolický den: 70 let od násilného sloučení ČSSD s KSČ; 68 let od popravení Milady Horákové; 50 let od vydání manifestu 2000 slov a 28 let od chvíle, kdy české území opustil poslední sovětský voják. Nová vláda je popřením dosavadního porevolučního vývoje. Začíná „Druhá republika“. Komunisté jsou znovu u moci. Co k tomu říct? Ale hlavně – co s tím dělat?

Identita našeho národa, naše „KDO JSME“ se tvoří tím, jaký příběh o sobě vyprávíme. Tvoří se tím, jaký postoj zaujímáme k významným osobnostem a událostem našich dějin. Naše nejlepší národní hodnoty a odkaz malých i velkých hrdinů naší historie jsou dnes zcela vědomě a cíleně popravovány a poplivávány. A to našimi předními představiteli. Je to nekonečně smutné a nebezpečné. Začínají staro-nové pořádky. My ale nesmíme rezignovat. Musíme bojovat – právě kvůli tomu, že oběti tolika skvělých žen a mužů nás zavazují nést jejich pochodeň dál. Musíme učinit vše pro to, aby jejich oběti nebyly zbytečné. Co můžeme dělat? Na to dnes nelze odpovědět ničím lepším než dopisem, který napsala Milada Horáková jen několik hodin před svou popravou.

Má jediná dceruško Jano…
…Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Neříkej nikdy nad žádnou věcí: do tohohle mi nic není. Všechno tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám - v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost. Ta povinnost je v prvé řadě v tom nebýt a nečinit se výlučným, tedy splynout s potřebami a cílem ostatních…

Můj muži nejdražší…
… Píši ti jako všem ostatním a nevím ani, jsi-li mezi živými a je-li vůbec kdy možno, abys tato slova četl. To je největší bolestí mého srdce, že nevím o tobě nic a nemám o tobě žádnou, ani tu smutnou jistotu, a už snad zbývá jen několik hodin z mého života. Je to poprvé za ta dlouhá léta našeho společného života, co stojím bez tebe ve zkoušce, kterou mi osud určil. Jsem při tom pomyšlení tak sama a nedovedu z té tragédie nic pochopit. Snad se mi to vysvětlí až někde tam, kde se naše duše zase sejdou ...

Tři hodiny před popravou

Moji nejmilejší, bezradná a zoufalá nejsem - a toto nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. ... Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím, zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem! Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk.... Ptáci už se probouzejí - začíná svítat.

Jdu s hlavou vztyčenou. Milada.

Milí přátelé, právě tohle teď musíme dělat. Chodit světem s hlavou vztyčenou a s očima otevřenýma, zajímat se o dění okolo sebe, zajímat se o názory a problémy druhých. Vždyť současná situace je způsobena i tím, že půlka našich spoluobčanů má pocit, někdy právem, že se mají hůř než dřív, že život je těžší a nespravedlivější. Bojí se budoucnosti. Je proto třeba, abychom se zajímali o politiku a abychom ji utvářeli aktivně a lépe než dosud. Vstupujme do politických stran, protože jak řekl Platón – trestem za nezájem o politiku je to, že nám nakonec vládnou ti nejneschopnější z nás.

Ve svých posledních dopisech vybízí Milada Horáková k přemýšlení v souvislostech, k nesobeckému životu pro blaho druhých a k odvážnému životu před Bohem i před sebou samým – jen tak si totiž člověk může zachovat sebeúctu i vnitřní klid a mír. Nemusíme se pro druhé hned obětovat a rozplynout, ale je důležité najít si pro ně každý den aspoň chvilku. Tahle každodenní drobná práce je v jistém smyslu důležitější než události velké a jednorázové. Žádná demonstrace nespasí demokracii jednou provždy.

Jednou provždy se však můžeme rozhodnout, že nebudeme tolerovat nepřijatelné. A že se vynasnažíme najít si každý den malou chvilku pro demokracii. Takové rozhodnutí a každý protest z něj vyrůstající budou mít smysl, i když se všechno nezmění okamžitě. Každá velká změna se totiž rodí díky mnoha malým činům. To může trvat dlouho. Čtyři roky i déle. Náš hlas ale bude sílit. Nevzdáme se. Žijme jako svobodní lidé – hrdí a s hlavou vztyčenou. Protože kdo žije v pravdě, nemusí se ničeho bát. Má vnitřní klid a mír člověka, který ví, že dělá správnou věc. A to má smysl. To stačí. Vytrvejme. Díky za Vaše chvilky pro demokracii.